1. den – čtvrtek 5.8. 2010

Je čtvrtek 5.8.2010 a startujeme na již sedmou Cross country survival, což znamená větší, či menší, každopádně však fakýrský výkon v sedlech malých československých motocyklů. Chtěli bychom navázat na loňskou pohodovku, takže v klidu a bez zbytečného stresu startujeme z obvyklého místa v Praze Chodově (1). Jedeme též v obvyklé sestavě. Martin sedlá Stadion S22, který od loňské jízdy zaznamenal pouze drobnější opravu motoru. Milan byl na svém Mustangu nucen loňský motor vyměnit úplně a já jsem se po loňské cestě absolvované za řídítky Jawy new pionýr opět vrátil ke starému dobrému Stadionu S11, u nějž jsem též provedl menší seřizovací zásah do motoru. Mohlo by se tedy zdát, že vše je v nejlepším pořádku, ale po všech těch cestách i necestách, které s námi tyto stroje za posledních několik let projely, zasluhují spíš pořádnou repasi všeho a ne jen oprávky toho, co je zrovna nezbytně nutné. Ovšem letos jsme si naplánovali cestu jen po ČR, tak jsme si řekli, že to snad ještě protentokrát vydrží. Nechci předbíhat, ale nevydrželo… Ale vraťme se na začátek, tedy do doby, kdy ještě vše fungovalo. Naším cílem bylo projet takzvaný „Lázeňský okruh“, jak jsme cestu přes Konstantinovy Lázně, Mariánské Lázně, Lázně Kynžvart, Františkovy Lázně a Karlovy Vary sami nazvali. Předpověď počasí na následující čtyři dny je zcela nejasná a meteorologové ji mění snad každou hodinu. Má být nádherně (což dnes opravdu je), ale dost možná budou i celodenní dešťové srážky, což si zakazujeme připustit. Bude hezky a basta!   Z Prahy vyrážíme do Dolních Břežan, kde plánujeme první dotankování. U pumpy si poprvé špiníme ruce, ale kupodivu ne od našich mašinek. Pomáháme totiž bezradné blondýnce vyměnit píchlé kolo u auta. Dobrý skutek máme za sebou, můžeme jet dál. Milan nás v několika dalších kilometrech protáhl úžasnou zkratkou po pěším mostku přes Berounku do Radotína (2). Pak jedeme po krásné silnici sledující tok Berounky a užíváme si každý kilometr. Chvíli jsme skoro na úrovni hladiny řeky, jindy zas stoupáme serpentinami do prudkých kopců s výhledem do krajiny, pak zas sjíždíme dolů. Skvělý terén pro testování výkonu našich strojů (3). Můj Stadion jede jednoznačně nejlíp. Skoro bych řekl, že takhle skvěle ten jeho motůrek o výkonu jeden a půl koně netáhl snad nikdy. Milanovu Mustangu i Martinově S22 se pro změnu minimálně polovina koní už rozutekla kamsi na pastvu.

Na vrcholu posledního stoupání před Berounem jsem zastavil a čekal na kamarády. Milan tu byl za chvíli, ale Martin dlouho nikde. Nějak to uhřál, takže musel tlačit. Proběhlo čistění svíčky (4) a jelo se dál. Asi tak půl kilometru… Když míjíme ceduli Beroun, tak v Martinově Stadionu příšerně zarachtalo a bylo po spojce. Zkušeně jsme motor rozloupli, ale v pangejtu se s utrženým svárem moc dělat nedá (5). Ještě, že máme ochotné kamarády i v Berouně. Honza Voříšek, familiérně zvaný Burák, má na druhé straně města dílnu a doma motor z mopeda, tedy vše, co zrovna potřebujeme. Na řadu přichází osvědčený špagát, na kterém táhne Mustang Stadiona. Za těch předchozích šest let CCS, jsme už tímto způsobem nouzově dojížděli mnohokrát. Milan ždímal z motorky úplně vše, co v ní bylo, takže Berounem letíme jak rakety. Chudák Martin měl plné ruce práce, aby Stadiona na krátkém úvazku udržel. Následná Burákova vstřícná pomoc a zapůjčení náhradní spojky, nám letošní CCS jednoznačně zachránila, za což mu patří velký dík. Stadion byl opraven, ale časová bilance dnešní jízdy byla k smíchu. Je 16h a náš dnešní rychlostní průměr je pouhých 9 kilometrů za hodinu! Ještě, že nemáme pro letošek žádný časový plán… A aby nebylo toho zdržování málo, dáváme si sice pozdní, ale báječný oběd ve Zdicích. Nálada je skvělá, nechceme si jí kazit zbytečným spěchem. Známou cestou pokračujeme do Žebráku (6), kde se stáčíme k severu a následně najíždíme na silnici č.201, která nás bude provázet skoro až k Mariánským Lázním. Pomalu už začínáme myslet na nocleh, ale kemp v Broumech po krátké poradě míjíme. Další kemp je až v Hradišti, ale stále se nám jede dobře, takže ani tady nezastavujeme. Po chvíli nám však vrtá hlavou, jestli jsme se rozhodli správně, protože se řítíme do míst, kde tmavou oblohu začínají osvětlovat blesky. Déšť je více než pravděpodobný. Asi 5 kilometrů před Kralovicemi zastavujeme u odbočky do smrkového lesa s úmyslem přespání nadivoko. Lesní cesta je sice šíleně rozrytá traktory, ale po pár metrech se rozdvojuje a my odbočujeme na tu méně používanou. Stan stavíme na nádherném plácku (7) těsně před setměním a jdeme spát. Nakonec se nám za dnešek, plný nových zážitků, podařilo ujet 122 kilometrů.

2. den – pátek 6.8. 2010

Až do ranních hodin se nám spalo skvěle. Jenže pak přišla menší dešťová přeháňka a dřevorubci s motorovými pilami a traktory. Déšť po chvíli ustal, ale řev pil ne. Když jsem vykouknul ze stanu, uviděl jsem v naší těsné blízkosti kácení a nakládání stromů, což znamenalo, že bychom měli co nejdříve zmizet, než na nás něco žuchne. Balení stanu máme už dávno nacvičené, takže ani ne za půl hodinky odjíždíme z lesa v oblacích modrého kouře. Snídani si necháváme až do Kralovic, kde nakupujeme i zásoby jídla na další cestu. V Mariánském Týnci nám začalo znovu pršet, ale vzhledem k tomu, že to vypadá jen na menší přeháňku, navrhuje jí Milan přečkat na prohlídce místního kostela. Demokraticky jsme s Martinem Milana přehlasovali, takže oblékáme nepromoky a pokračujeme dál. Počasí je sice extrahnusné, ale okolní krajina je nádherná. Silnice se proplétá lesními úseky i místy s krásnými výhledy do kraje, prostě žádná nuda. Jen to počasí by se mohlo zlepšit… Kousek před Manětínem Martinův stroj stávkuje, je potřeba opět vyčistit svíčku. Moped se pak probudil k životu, s jeho jezdcem je to však horší. Prudký rozjezd končí v přilehlé škarpě. Nic se nestalo. V Manětíně tankujeme benzín, Martin zas a znovu pucuje svíčku, nepromoky promokají a všichni se musíme moc přemlouvat do dalších kilometrů v již hodně silném slejváku. Naše první plánované lázně pouze projíždíme. V Konstantinových Lázních jsem jen zaregistroval kolonádu vlevo, nedostatek benzínu v nádrži mopeda a s tím související absenci čerpací stanice. Od teď jsem si už cestu moc neužíval, spíš jsem každým kilometrem čekal, kdy mi dojde benzín úplně. Ovšem jedna věc se mi do paměti vryla, a to obrovské plochy vichřicí polámaných stromů pár kilometrů před Planou. Stromy byly polámané jako sirky, kam jen oko dohlédlo. V Plané dojíždím už asi jen na benzínové páry k pumpě, no sláva!

Krom benzínu tu prodávají teplé nápoje, v budově je příjemné teplo a sympatická pumpařka. Venku je zima a strašný déšť, takže volba je jasná, trochu se tady zdržíme. Svlékáme se z údajně nepromokavých oděvů a sušíme místa, kam se ta zpropadená voda dostala. Ale proč to musí být zrovna v rozkroku…! Mokré fleky v klíně vypadají, jako kdybychom si všichni mohutně cvrnkli do gatí. Docela trapas… Místní rádio hlásí, že dnes budou od západu srážky ubývat, ale jsou to jen povídačky, protože jsme skoro nejzápadněji jak to v ČR jde a stejně prší. Po hodině se s pumpařkou loučíme, sedáme na stroje a stále mokré kalhoty nás začínají zas šíleně studit na intimní partie. Prohlídku Mariánských Lázní také dost odbýváme a odbočujeme směr Velká Hleďsebe. Tady jsme neodolali a navštívili autobazar MH car, který mívá v nabídce i velice zajímavé veterány. Dostalo se nám tu vlídného přijetí a bylo nám ukázáno vše a snad i něco navíc! Historické Mercedesy, EMW, Opel, Praga, Rolls Royce … vše ve velmi pěkném stavu, prostě srdcovka. Ještě než jsme odjeli, byla nám doporučena místní hospoda a hlavně kemp s levnými chatičkami. Jídlo byla jasná volba a kemp v současné situaci vlastně taky. Jídlo je super, tak teď už jen asi pětikilometrový přesun do kempu. Sice je ještě brzo na ukončení dnešní jízdy, ale po 228 kilometrech v dešti se nám už ani dál nechce. Když si pronajímáme chatku, tak vnitřně bojujeme s pocitem, že jsme strašně vyměkli. Na CCS jsme totiž ještě nikdy v chatce nepřespávali. Vše je jednou poprvé a ta suchá postel nám za to stála (8). Za dnešek už toho mám dost, tak si jdu lehnout, zatímco kluci jdou na ochutnávku místního piva. Přitom se z místní televize dozvídají, že meteorologové během dneška změnili názor na předpověď počasí, bohužel k horšímu. Máme zmoknout i zítra. V tomto okamžiku vůbec nechápu, jak jsme mohli před pár lety v podobném počasí dojet až do Anglie. Asi jsme vážně vyměkli…

3. den – sobota 7.8. 2010

Večerní déšť vydržel přes celou noc až do rána a nezdá se, že by se měla situace měnit. Během snídaně z vlastních zásob přemýšlíme o dnešním plánu cesty, ale obvyklé nadšení z další jízdy na strojích nám chybí. Kolem deváté hodiny se déšť mění na jemné mrholení, ale nic to nemění na věci, že budeme zase po pár kilometrech jízdy promočení. Chatku musíme do 11h vyklidit, takže zatínáme zuby a jdeme do sedel. Cestou z verandy naší chatky se už brodíme vodou, protože vytrvalý déšť udělal okolo celé chatky velké čvachtající jezero. Z kempu jsme nejeli daleko, zalomili jsme to do restaurace na brzký obídek, během kterého se stal zázrak a přestalo pršet! Dnes si Mariánské Lázně projíždíme mnohem důkladněji než včera a to i díky mírnému bloudění. Ale vymotali jsme se a pokračujeme za dalšími lázněmi, tentokráte Lázněmi Kynžvart. Cesta k nim vede do dlouhého stoupání a od nich zas z dlouhého klesáku. Jinak se nám nezdály ani tyto lázně nijak zvlášť zajímavé, takže jimi pouze projíždíme. Na křižovatce s hlavní silnicí vedoucí do Chebu jsem byl přehlasován a vydáváme se místo po krásné asfaltce, pochybnou uzoučkou cestičkou kamsi do příhraničních lesů. Míjíme několik zákazů vjezdu, z čehož jsem docela nervózní, ale klukům to očividně na náladě neubírá. Přiznávám, že po pár kilometrech se zvolená cesta ukázala jako nepopsatelně nádherná. Její ráz se měnil doslova každým kilometrem, tmavé lesy střídaly obrovské louky, asfaltky se měnily na rozbahněné lesní cesty a naopak. I když se původem vojenská cesta vinula krajinou doprava, doleva a taky hodně nahoru a dolů, dalo se na některých úsecích jet maximální rychlostí a s maximálním pocitem opojení. Jindy se muselo jet zase hodně pomalu, kličkovat mezi loužemi a vyrovnávat smyky v rozbláceném terénu. Prostě paráda, která nás zas příjemně naladila na další porci kilometrů. Najednou lesní cesta skončila a my se objevili ve Starém Hrozňatově u loretánská kaple nečekané velikosti (9). Bohužel už bylo zavřeno, tak jsme po krátké pauze na vzájemné sdělení čerstvých zážitků jeli dál. Hned pod kopcem se objevila další zajímavá stavba (10), ovšem taky bez šance na její návštěvu. V Chebu jsem si při průjezdu jednou křižovatkou vzpomenul, že tudy jsme před třemi lety jeli do Londýna. Tehdy jsme Chebem jen projeli, tentokráte jsme se tu zastavili, abychom doplnili nádrže benzínem a žaludky jídlem ze supermaketu.

Zamračené počasí se už dávno změnilo na polojasné, jede se nám tedy k dalšímu lázeňskému cíly dobře. V půl šesté jsme ve Františkových Lázních, kde zastavujeme u bronzové sochy malého Frantíka (11). Ale dlouho se tu nezdržujeme a pokračujeme k přírodní rezervaci SOOS. Tam přijíždíme před půl sedmou, což jak se ukázalo, je pozdě. Není tu široko daleko ani noha, dokonce tu nejsou vidět ani žádné zábrany, které by nám návštěvu bublajících minerálních pramenů znemožňovaly, ale i tak se na procházku po dřevěných chodníčcích neodvažujeme vydat. No nic, valíme dál. Po dvou kilometrech se Mustangu porouchala elektroinstalace a než to dal Milan dohromady, jel se Martin podívat ještě zpět k SOOSu, kde ho předtím zaujala úzkorozchodná vlečka a malé normálněrozchodné nádraží. Po chvíli přijel Martin se zajímavým objevem. K jednomu vřídlu se dá normálně dojet i s mopedem! No tak fajn, otáčíme a jedem se na ten bublající zázrak podívat. Stačilo jen sledovat koleje a nesledovat dopravní značky zakazující vjezd. Za chvilku jsme stáli u minerálního pramenu Věra. Byla to tmavá louže, která se jakoby mohutně vaří. Ovšem když jsem do ní strčil ruku, voda byla normálně studená. Informační tabule u pramene hlásala, že voda je znečistěna humáty. Kluci se mi pak smáli, že jsem strčil ruku do Věry, znečistěné nějakými humáty… No fuj. To už se ale začala dělat tma, takže během následujících kilometrů směrem k Sokolovu, jsme začali hledat místo k přenocování. Jakmile jsme zahlédli nějakou odbočku z hlavní silnice, hned jsme šli sondovat terén. Úspěch se dostavil až kolem osmé večerní, kdy jsme za svitu našich malých reflektůrků a měsíce, dorazili na louku krytou z jedné strany terénní vlnou, z druhé pásem roští a z třetí velkým balíkem slámy, který šikovně posloužil i jako opěrný bod pro motorky, kterým už definitivně dosloužily stojánky. Tou podvečerní jízdou se také ukázala zajímavá závada na Martinově mopedu, když mu zapadl celý přední reflektor někam do vnitřku kapotáže, čímž svítil kamsi do útrob mopedu a ne na cestu. Ráno před odjezdem to opravíme. Teď nás čeká postavit stan a poslat zprávy domů, že ještě žijeme. Z telefonátů s domovem se dozvídáme, že pršet přestalo jen v místech kudy právě projíždíme a zbytek republiky zažívá mohutné záplavy v důsledku vytrvalých dešťů. Plave sever, jih i východ republiky… Spát jdeme s vědomím, že jsme si na letošek vybrali ten nejlepší směr cesty, jaký jen mohl být.

4. den – neděle 8.8. 2010

Ani přes noc se počasí výrazně nezměnilo, takže vstáváme do jasného rána (12). K snídani jsme si uvařili čaj, dali si nějaké to pečivo a na závěr jsme dojedli hrušky, které jsme si včera natrhali u cesty ještě před Chebem. Balíme, Martin opravuje přední světlo na mopedu a za chvíli jsme připraveni vydat se na cestu. Proces startování bereme vždy tak trochu jako soutěž, komu to chytí na první šlápnutí. Daří se mi, klukům ale ne. Po pěti minutách seřizování už běží motory všem a jedeme prosluněnou krajinou. V půl desáté míjíme hnědouhelné lomy u Sokolova (13). Hladký průběh naší dnešní krasojízdy narušil až nezvyklý počet aut a lidí v Lokti. Chvílemi to vypadalo, že tudy do Karlových Varů ani neprojedeme… Netušili jsme, že se tu dnes koná Mistrovství světa v motokrosu. Při prodírání se stovkami motocyklových fanoušků a několika policejních zátarasů jsme sklízeli obrovský aplaus. Naše stroje znovu bodovaly! Karlovy Vary jsme jen zběžně projeli a pokračovali dál na východ. Cesta z města vede velice, ale opravdu velice dlouhým stoupáním, se kterým se můj moped pere neskutečně dobře. Za chvíli se mi Martin a pak i Milan ztratili ve zpětném zrcátku a ustálenou třicítkou si frčím dál jako by nic. Po několika kilometrech zastavuji ve stínu, že na kluky počkám. Za pár minut je tu Milan, za další snad čtvrthodinu přijel i Martin. Kdybychom to jeli v noci, tak věřím, že by Martinův motor svítil, jak byl rozžhavený. Aby se motor rychleji ochladil, sundaváme kryt zapalování a magneto dochlazujeme navlhčeným hadrem (14). Nedaleko za Bochovem jsme odbočili z hlavní silnice na Žlutice. Okresky nám totiž vyhovují podstatně více, než hlavní cesty. Už bylo dávno po poledni, takže jsme si ve Žluticích našli fajn hospodu, kde si nás obsluha vyloženě hýčkala. Polévky co kdo sní a porce hlavního jídla byla taky pro pořádnýho chlapa. Jo a jmenovalo se to tam Zlatéhrábě…

Další zastávku jsme udělali v nejmenším městě v Evropě – Rabštejně nad Střelou, kde nás zaujala menší zřícenina hradu (15) a zámek v její těsné blízkosti. Následovalo město Rakovník, kde jsme prostě museli zastavit před fabrikou, která před půl stoletím vyráběla úžasné mopedy značky Stadion (16). Odtud jsme zamířili nejkratší cestou domů, žádné další zastávky jsme neměli v plánu. Jenže najednou jsme uviděli odbočku k Muzeu ČD v Lužné u Rakovníka. A tam prostě zajet musíme! Určitě jsme nelitovali, krása lokomotiv chytne snad každého technického nadšence (17) (18). Strávili jsme tu hodně přes hodinu času, ale určitě bychom tu mohli být celý den. Jenže teď už doopravdy pospícháme do Prahy. Jenže jak jdeme k našim strojům, tak vidíme, že Martinův moped má prázdné zadní kolo… Takže Martin bere pumpičku a hustí kolo. Jde to, ale pomalu, takže v závěru je už zcela schvácený Martin svlečený do půl těla (19). Vyrážíme. Nejprv kolo vzduch drží, ale s přibývajícími kilometry se stav zhoršuje a zastavujeme u čerpacích stanic častěji a častěji. V centru Prahy se situace ještě vyostřila, když začal mít moped S22 problémy i motorem. Takže jeden obvykle pumpuje zadní kolo a druhý s pomocí třetího se pokouší nějak oživit motor. Doslova přískoky jsme se dostali až na Klíčov, kde Martinův stroj umřel definitivně. Do Kbel, kde Martin bydlí, už zbývalo jen pár kilometrů… Takže ještě jednou rozcvička s pumpičkou a Milan přivazuje S22 na osvědčený vlečný špagát ke svému Mustangu. Už za tmy a na zcela splasklé pneumatice dojel S22 do cíle, ne však vlastní silou. Motor Milanova Mustangu však také ke konci cesty výrazně vadnul a mému Stadionu S11 začalo čím dál tím víc něco klepat v motoru. Ještě, že už jsme v Praze, kdo ví, za jak dlouho by to zdechlo i nám. Poslední fotka tří mopedistických invalidů (20), rozloučení a společně s Milanem jedeme domů. Stroje měly dost, nakonec to však zvládly. Ale než vyjedeme na příští CCS, bude třeba na strojích výrazně zapracovat…