1. den – pátek 7.8. 2009

 

Tradici letních akcí CCS táhneme v základní sestavě Martin, Milan a Ondra (já), už pět let a letos byl plánovaný ročník šestý. Hon za dalšími, dosud ještě nenavštívenými státy, je sice krásný a jejich trofeje jsou pro nás a naše mašinky ceněné, ale upřímně – je to strašná dřina, která se s názvem dovolená moc neslučuje. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou, že rozšíříme sbírku navštívených dvanácti cizích států o další tři – Maďarsko, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko, ovšem nakonec jsme dali přednost té naší krásné zemičce české.

Přípravě samotné cesty jsme moc nedali, takže Milanova informace, že za týden jedeme mne dost zaskočila. Naposledy jsme se totiž o plánech CCS 2009 bavili někdy před dvěma měsíci a to ještě dost s otazníkem. Pak vše usnulo. Já také, takže jsem najednou neměl připravený stroj a mé psychické rozpoložení také nebylo cestování na mopedu nijak nakloněno. Martin s Milanem se do mě pustili šikovně psychologicky a já podlehl. Slíbil jsem, že udělám maximum pro to, abych jel, i když vnitřně jsem zas tak úplně přesvědčený o správnosti nového rozhodnutí nebyl. Ještě k tomu jsem druhý den odjížděl na dovolenou k moři s návratem den před plánovaným odjezdem na CCS. Šance na přípravu mého Stadiona S11 se tedy blížila nule. Kluci mi však povolili výměnu stroje za jiný padesátikubíkový, takže jsem se rozhodl osedlat čtyřtaktní Jawu new Pionýr Sazka edition s rokem výroby 2007, kterou jsem letos na jaře koupil pro tátu a on mi jí na oplátku ochotně a často půjčuje.

 

 V duchu našeho letošního hesla „hlavně nespěchat“, jsme pojali i odjezd z Prahy. Ten měl proběhnout v pátek 7. srpna. V ten den jsme už měli všichni tři dovolenou.

Ráno mi volá Martin z Votic, že utrhnul na svém Stadionu S22 zadní brzdu a jinou nemá. Slíbil jsem mu materiální pomoc, pokud do Prahy nějak dojede.

 

Další telefonát asi o dvě hodiny později, zněl ještě akčněji. Martin už je prý na trase, ovšem v prudkém stoupání zadřel motor. Ale nakonec do Prahy dojel, jen měl prošoupané podrážky bot od brzdění nohama, protože přední brzda taky nebyla úplně OK a z výfuku se mu valilo ohromné množství kouře, jak přidal do benzínu „trochu víc“ oleje, aby se mu motor znovu nekousnul.

Milan zas do poslední chvíle ladil bezkontaktní zapalování, kterým jakožto nevyzkoušeným prototypem vybavil svého Mustanga. Já měl přípravu před jízdou relativně nejjednodušší, jen jsem musel vymyslet připevnění zavazadel na nový stroj, což se nakonec pomocí jejich značné redukce vcelku povedlo.

Společné setkání u Milana doma bylo vřelé a po opravě brzdy Stadionu jsme se v půl čtvrté vydali na cestu (1).

Dnešní cíl byl vzdálený něco okolo směšných 100 km, tak jsme si cestu rozhodli zpestřit plavbou na přívozu z Roztok do Klecan. Prahou jsme prolétli jako blesk a přívoz jsme také našli celkem v pohodě (2). Problémem se ukázalo až samotné nalodění. Dostat naložené stroje až na dno prámu vyžadovalo týmovou práci s ne zcela dokonalým výsledkem. Můj Pionýr například visel předním kolem přes palubu, ale z větší části na lodi byl, tak jsme vypluli (3).

Za pár chvil už jsme byli na druhém břehu a reálné obavy o utopení strojů hned na začátku akce se naštěstí nevyplnily. Díky mírnému kufrování v neznámém terénu jsme skoro celou dnešní trasu dali po nádherných a víceméně opuštěných silničkách. Kolem osmé hodiny jsme dorazili do Pnětluk, vesničky nedaleko pohádkové siluety hradu Hazmburk. Naším dnešním hostitelem se stal Milanův táta společně s dalšími obyvateli útulného domku na okraji vesnice. Ani jsme se nenadáli a už se na nás u stolu smála večeře nečekané velikosti. Po večeři následovala krátká návštěva místní hospůdky a pak šup do připravených postelí.

 

 

2. den – sobota 8.8. 2009

 

Sobotní ráno bylo nádherně slunečné, tak jsme se už nemohli dočkat prvních kilometrů v sedle. Nejdříve jsme dostali za úkol spořádat hromadu jídla k snídani, což jsme přijali s radostí, i když tedy ke konci žranice síly spíše ubývaly než přibývaly. Každopádně v devět hodin jsme nasedli na stroje a s díky za úžasné pohoštění, jsme se rozjeli z kopce. Ovšem táhlé klesání od chalupy, ani Milanova namakaná pravá noha, nedokázaly motor Mustanga nastartovat. Netrvalo tedy ani pět minut a byli jsme u domku zpět. Milan začal rozebírat, čistit a seřizovat, aby si to všechno pak ještě jednou zopakoval (4). Odjížděli jsme nakonec až v jedenáct. Ale co, přeci nespěcháme.

Projíždíme fascinující krajinou plnou kopců, jejichž vrcholy zdobí zříceniny starých hradů. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a v jednom okamžiku jsou naráz vidět hrady Oltářík, Hazmburk, Košťálov, Skalka, Ostrý a kopec Milešovka s rozhlednou. Jejich návštěva je lákavá, ale už jen při pohledu na ty kopce nás bolí nohy. K návštěvě jsme tedy zvolili hrad nejlépe dostupný, stojící v městečku Vlastislav. Pokus dojet s motorkou až k věži se sice nezdařil, protože do strmých schodů ještě jezdit neumíme, ale i tak byla docházková vzdálenost docela přijatelných 100 metrů. V půli cesty se u budovy zámku na lehátku opalovala spoře oděná slečna a že prý můžeme navštívit místní výstavu fotografií okolí. Na dotaz jestli můžeme nahoru na hrad, nám řekla, že jasně, tak jsme se domluvili, že pak cestou zpět tu výstavu navštívíme. Z hradu evidentně zbyla jen věž, ke které vedla pěšinka lemovaná totálně zrezlým zábradlím, o které se vůbec nebylo radno opírat. Zbytky jakš takš pevného zábradlíčka na hraně skály bylo smontováno ze starých náprav nějakých kočárů a kusů táhel jejich brzd. Věž jsme obešli zleva, pak zprava, ale očekávaný vchod nikde. Pak jsme ho našli, ale v asi pětimetrové výšce nad zemí, bez sebemenší šance se k němu bez horolezeckého vybavení dostat. Dole u zámku jsme pak tuto závadu reklamovali, ale bylo nám řečeno, že to není možné, že ještě před pár desítkami let, tam schůdky byly … Zámek byl plný místností a místnosti byly plné obrazů a fotografií. Zajímavá byla návštěva zámecké půdy, která asi nebyla součástí prohlídky, ale bylo tam otevřeno, tak co by jsme se tam nešli podívat. Z Vlastislavi (5) jsme po drobných problémech se startováním Mustanga jeli směrem k Milešovce. Cestou se nám o chutnou svačinu perfektně postaral před námi jedoucí traktor, který svým vysokým vlekem česal hrušky přímo až nám do klína.

Minuli jsme Milešovku (6) a táhlým stoupáním míříme do Duchcova. Už se poohlížíme po nějaké hospůdce, kde by se dalo nechat trochu odpočinout a poobědvat. Duchcov nás překvapil hlavně svým náměstím. To vypadá na první pohled docela normálně, ale při detailnějším pohledu jsme zjistili, že nemá žádnou, ani malinkatou hospodu. Naštěstí jsme našli kousek od centra docela sympatický sportbar s ještě sympatičtější obsluhou. Po dobrém obídku jsme ještě zůstali sedět v příjemném prostředí kryté zahrádky a plánovali si směr dalších kilometrů. Pak jsme poslali Milana v předstihu startovat stroj, protože po dnešních zkušenostech bylo jasné, že to bude na dlouho. A taky bylo. Po několika marných pokusech o roztlačení, jsme Milana ztratili z dohledu a nastal asi desetiminutový klid, který náhle přerušil řev motorové pily. Ukázalo se, že to není pila, ale Mustang v maximálních otáčkách bez tlumiče výfuku. Takže závada byla odhalena – šlo o ucpaný výfuk. Chtělo by to z výfuku karbon vypálit, což se nám na cestě dělat nechce, takže se rozhodujeme dnešní jízdu zakončit znovu u Milanova táty v Pnětlukách, kde se výfuk vypálí na profesionální úrovni. Krom toho se tam o nás jistě zase moc pěkně postarají, takže s večeří ani se snídaní si nemusíme lámat hlavu.

 

Aby mohl Mustang volněji vyfukovat krásně modré obláčky, byla mu pro dnešní zbytek dne demontována vložka tlumiče. Bylo to hned znát na jeho zvýšeném výkonu a hlavně kraválu, který vydával nejen ve vyšších otáčkách.

Z Duchcova jsme jeli přes Osek a dále směrem na vodní nádrž Fláje nedaleko hranic s Německem. Stoupání z Oseka snad nemělo konce, silnice se vlnila jako had a člověk měl pocit, že jede až někam do oblak. Pionýr jel suverénně jako ďas, Mustang hlučně jako hrom a Stadion toho měl hlavně plný brejle. Ne jednou se sám od sebe zastavil, aby si chvilku odpočinul. Cestou jsme na jedné odbočce učinili pokus o návštěvu hradu Rýzmburk, ale závěrečné stoupání bylo spíš pro kamzíky než pro malé motocykly, kterým už nestačil ani první rychlostní stupeň. Skrz vzrostlé stromy už byly zdi hradní zříceniny vidět, ovšem nedostupnost pro naše stroje nás v posledních metrech cesty od návštěvy odradila. Vracíme se tedy zpět na hlavní cestu a k původnímu cíli Fláje.

Když už jsme byli skoro na konci onoho smrtelného stoupání z Oseka, odbočili jsme na lesní cestu vlevo (7) a po pár set metrech dojeli k nové rozhledně na Vlčí hoře. Je to volně přístupná telekomunikační věž a pohled z její vyhlídkové plošiny se jen těžko popisuje (8). Je to prostě nádhera. Pohledem do takřka člověkem nezasažené přírody jen odhadujeme náš další směr jízdy k vodní nádrži. Ocitáme se v místech, kde nejen motorkářovo srdce zaplesá. Nadšení z úžasné asfaltky proplétající se liduprázdnou krajinou nebere konce a nikdo z nás nelituje, že jsme se letos rozhodli brázdit jen Českou republiku. Užívali jsme si prostě každý kilometr.

Vodní nádrž Fláje nevypadá nijak zvláštně (9) takže po svačině pokračujeme na Litvínov. Mototuristický orgasmus pokračuje a vrcholí v asi sedmikilometrovém klesání až do města Litvínova. Celé se to jede jen na brzdy, motor není třeba, prostě lahůdka. Já jsem ani motor použít nemohl, protože jsem byl už bez benzínu. Naštěstí byla pumpa nedaleko místa, kde už setrvačnost a tíhové zrychlení přestaly na Pionýra působit. Po dotankování zjišťuji, že se spotřebou, se hravě vejdu do 1,4 l/100km, což je milé překvapení.

Milan nám určil jako další cíl zámek Jezeří, kam vyrážíme přes Horní Jiřetín. Přiznávám, že zámky mě nikdy moc nebraly na rozdíl od hradů, ale tentokrát jsem byl rád, že jsem nijak neprotestoval. K zámku vedla cesta opět do šíleného kopce, kde bylo třeba mít hlavně sílu v pravé ruce, aby udržela plyn řádně otevřený. Bohužel přijíždíme pozdě a zámek je už zavřený, ale hlavní důvod vyjímečnosti tohoto zámku není uvnitř, ale venku. Stačí vylézt na svah nad zámkem a otevírá se pohled jak z nějakého scifi filmu. Odtud to vypadá, že starý zámek stojící na ostrohu kopce je ze všech stran obklopen měsíční krajinou beze známek života (10).

Pohled je to natolik fascinující, že v kontrastu se zámkem mi krajina zcela přeměněná masivní těžbou uhlí nepřipadá ani tak odporná, jak se o ní mluví. Je prostě jiná a nebýt několika těžebních strojů, které v poměru s rozlohou území stejně vypadají naprosto titěrně (11), dýchá na mne podobně tajemně mrtvým dojmem přírody jako třeba skalnaté vrcholky Alp.

Den plný zážitků se už blíží ke svému konci, tak se obracíme zpět do Pnětluk. Projíždíme Most a s padajícím soumrakem parkujeme motocykly v garáži. Milan ještě autogenem vypaluje karbon z výfuku a jdeme do hajan.

 

 

3. den – neděle 9.8. 2009

 

Nedělní ráno je opět jako malované, sluníčko svítí a už od brzkých hodin příjemně hřeje. U snídaně bádáme nad mapou, kam se dnes vlastně vydáme. Zkusíme to někam na Děčín a pak se uvidí, kam nás cesta zavede. Projíždíme Lovosice, Litoměřice a po východním břehu Labe přes Ústí (12) do Děčína. Užíváme si krásnou silnici s minimálním provozem. Při průjezdu Děčínem mne napadá zatelefonovat kamarádovi a našemu příznivci Mirkovi, který by nám mohl poradit kde se dobře naobědvat a také by nám mohl pomoci s plánem další dnešní cesty. Nejen, že jsme ho na několik hodin zdrželi od rozdělané práce na lakování auta, ale na oběd nás dokonce pozval, s výběrem cesty poradil a vzal nás i na velmi zajímavou exkurzi ke svému zručnému sousedovi, který si ve volném čase vyrábí úžasné repliky částí karosérií na staré Pragovky. Tahle zastávka v Děčíně byla skvělá volba. Mirku díky!

Dále jsme se vydali směrem na Českou Lípu. Cestou jsme měli míjet soukromé muzeum motocyklů, což jsme opravdu míjeli, ale bylo zavřeno. Za Českou Lípou jsme se stočili k severu na skalní hrad Sloup (13). Jak již bylo naším zažitým pravidlem, opět bylo zavřeno.

Začátkem léta se tímto krajem pískovcových skal prohnal Martin na svém skůtru ČZ a velice ho zaujala návštěva motorkářské jeskyně s názvem Pekelné doly.

Takže Martin zapátral v paměti kde přesně to bylo a vyrážíme tím směrem. Ani jsme moc nebloudili a už parkujeme před vjezdem do jeskyně (14). Součástí jeskyně je bar, kde si dáváme něco na občerstvení a vzhledem k tomu, že sluníčko se už začíná přibližovat k obzoru, přemýšlíme kde asi dneska přespíme. Chceme být zítra krátce po poledni v Praze, takže volíme náš další dnešní postup směrem na jih. Ještě před odjezdem z Pekelných dolů neodoláváme možnosti projet na strojích část pískovcového podzemí.

Už se blížil večer, když jsme přijížděli k dalšímu skalnímu hradu Jestřebí. Tady jsem byl letos pro změnu zase já se slečnou, protože v nedalekém Provodíně má její rodina chalupu. Nedá mi to se Báře nepochlubit a volám jí, kam nás dneska vítr zavál. Než jsme si s klukama prošli volně přístupnou zříceninu hradu, už mi Bára volala zpět, že jsme k nim na chalupu všichni tři zváni a že určitě máme přijet a přespat do zítřka. Pozvání rádi přijímáme. Kuriozita celé situace spočívá v tom, že na chalupě je teď celá Bářina rozvětvená rodina, jen Bára je zrovna teď doma v Praze. Ale ujali se nás naprosto skvěle, bylo jídlo, pití, zábava, jen ubytování v postelích jsme odmítli s tím, že chceme spát venku pod hvězdami. No jo, blázni. Ale byla to nádhera. Ustlali jsme si vedle domu na zahradě a dokud nás nepřemohl spánek, jen jsme tiše sledovali zářící oblohu.

 

 

 

 

4. den – pondělí 10.8. 2009

 

Teprve až ranní slunce nás vyrušilo od bezstarostného spánku. Je pondělí a naše úžasná dovolená má dneska skončit. Po snídani jsem ještě po zahradě povozil Baruščina malého bratránka Filípka na Pionýru a vydali jsme se domů (15). Cestou jsme si navzájem prohodili stroje, aby byla ještě nějaká legrace. Nejdříve jsem vyfasoval Milanova Mustanga, což nebylo o moc horší, než můj, tedy vlastně tátův Pionýr. Sedlo má Mustang určitě pohodlnější, řídítka mnohem širší, jen motor nemá takový zátah jako licenční čtyřtaktní Honda v new Pionýru. Když jsem pak měnil stroj za Martinova Stadiona S22, přišel opravdový křest ohněm. Sice mám na Stadionech S11 i S22 najeto celkem hodně kilometrů, ale tohle jsem nečekal. Motor jel v otáčkách jako drak, k padesátce v hodině jsem se dostal dřív, než jsem se stačil rozkoukat, ale rám se tak strašně rozkmital, že jsem měl co dělat, abych se na něm udržel. Snažil jsem se ho zkrotit ubráním na rychlosti, ale marně. Dostal jsem z toho takový záchvat smíchu jako na motorce ještě nikdy. Asi jsem si na relativně pohodlném a klidném Pionýru za těch pár dnů odvykl na ródeo značky Stadion…

 

Projíždíme Mělník a nedaleko Neratovic se zastavujeme u bazaru nebo spíš vetešnictví se starými motocykly (16). Zatímco my s Milanem jenom okouníme, Martin kupuje něco drobného na svojí Jawu 350. Milan navrhuje ještě zajet do Zdib za dragsterovým závodníkem a motocestovatelem Michalem Poncou. No proč ne, alespoň koukneme co má v dílně nového. Setkání to bylo příjemné, dá se říct, že to byla taková příjemná tečka za CCS 2009. Domů nám už totiž zbývalo jen pár kilometrů. Tedy vlastně Martinovi jich zbývalo ještě asi o 60 víc, než mě a Milanovi, ale stejně je nedal všechny. Po naprosto bezproblémových skoro 500 kilometrech mu moped vypověděl službu a musel být domu dovezen po cizí ose.

 

CCS 2009 je už minulostí. Počasí nám konečně vyšlo na 100%, setkali jsme se s mnoha moc fajn lidmi a viděli jsme překrásné kouty naší republiky. Jsem rád, že mě kluci ukecali a jel jsem. Moc jsme si to užili a opravdu to bylo „do pohody“…