Expedice Cross country survival 2006


9.den


Ráno je budíček jako obvykle v 7 hodin, rychlá snídaně a už naučeným grifem následuje balení stanu a zavazadel, která na noc z motocyklů obvykle sundáváme.

S velkými nadějemi vyrážíme k prvnímu servisu, pak k druhému servisu, třetímu servisu a na závěr si necháváme obří servis určený výhradně jen pro motocykly. A nic… Nikdo nám neumí pomoci radou ani činem. Tak si jdeme spravit chuť nákupem vynikající snídaně v místním supermarketu a já se pomalu smiřuji s faktem, že pojedu až domů jen na jednu brzdu.
V 9 hodin opouštíme Villach směrem na St. Veit. Cesta vede poměrně nenáročným terénem a navigačně je zcela bezproblémová, takže kilometry celkem rychle přibývají. Během několika desítek kilometrů si uvědomuji, že jsem brzdu použil vlastně jen asi 2x a to jen na dobrzdění při zastavování na krátkou pauzu. To mi dává naději, že bych mohl v pořádku dojet až domů a začínám mít dneska poprvé docela dobrou náladu. Vzhled silnice se stále více a více podobá dálnici, takže se ani moc nedivím, když se podle dopravní značky opravdovou dálnicí stává. Protože jako obvykle jedu v čele kolony, tak pro jistotu zastavuji, abych se s ostatními poradil, kudy dál. Tenhle pro nás zakázaný úsek jsme totiž v naší mapě neměli. Milan sice navrhuje pokračovat po dálnici, prý by se nic nestalo, ale nakonec odbočujeme na nějakou jinou silničku o které nemáme ani tušení kam vede. V těsném závěsu za námi odbočuje na vedlejší silnici i policejní Octavie. Jen co nás předjela, tak už nás s blikajícími majáčky zastavuje. Teda, byla to docela klika, že jsme neskočili na lep Milanovu originálnímu nápadu pokračovat v cestě po dálnici, protože to by nám to tihle policisté asi pořádně spočítali. Ale tady na okresce jsme relativně v klidu. Jediný, kdo by se mohl kontroly obávat je vlastně jen Milan, který jede už od Grossglockneru se zhasnutými světly. Tam mu totiž praskla předposlední rezervní žárovka a tu poslední šetří na horší časy. Zájmem policistů se však staly mopedy, které na rozdíl od Pionýra a Mustanga neměly SPZ. Následovalo zdlouhavé dohadování, proč naše 2 stroje značku nemají a další 2 jí mají, kontrola dokladů a dlouhé telefonáty. Jak se dalo čekat, asi po čtvrt hodině nás propustili bez ztráty kytičky.
Krátce po třetí hodině nás zasáhla nedaleko Judenburgu krátká, ale vydatná průtrž mračen, kterou jsme přečkali pod kusem igelitu na silničním odpočívadle. Hned jak déšť ustal, jsme vyndali své kuchyňské nádobíčko a uvařili si zasloužený oběd – párky s bramborovou kaší. Přejedení tedy rozhodně nejsme, ale zase na pár hodin jízdy nám to stačí.

Pomalu se přibližujeme k místu, které je na mapě doplněno upozorněním na šestnáctiprocentní klesání, z čehož moc radost nemám. Naštěstí mi trochu zvedlo náladu další československé náhodné setkání. Odpočíváme si tak u kraje silnice v nádherně kopcovité krajině plné rozkvetlých luk, když tu u nás zastavilo auto, ze kterého vystoupila nádherná blondýnka a hned se s námi dala do řeči. Je ze Slovenska, pracuje nedaleko odtud a zrovna se vracela z výletu, když uviděla naše vlaječky. Tím se nám už poněkolikáté potvrdilo, že státní vlaječky zdobící naše stroje, rozhodně nejsou zbytečné. Bez nich bychom se připravili o nejedno velice příjemné setkání s krajany.
V půl šesté jsme dosáhli obávaného úseku s prudkým klesáním. Skutečnost však byla ještě horší, než předpovídala mapa. Cedule tu hlásila klesání plných 20% a i kdyby na ní bylo napsáno 30%, tak i tomu bych věřil. Takové klesání jsem v životě neviděl, natož abych ho sjížděl s mopedem.

Zařadil jsem jedničku, stoupnul do brzdy a pomalu se začal spouštět dolů. Dvoutaktní motory mají nevýhodu v tom, že se při brzdění motorem nemažou. Při rychlosti 10 km/h, má motor Stadionu na první rychlostní stupeň asi 3500 otáček za minutu, což není zas tak úplně málo. Ubráním plynu jde do motoru méně benzínu a tím i oleje, který je do benzínu přimíchaný. Takže se snažím asi každých dvacet vteřin vymáčknout spojku a krátkým protůrováním motor promazat. Zvládli jsme to, motor i brzdy vydržely. Od teď jsem už naprosto klidný a věřím, že po sjezdu téhle strmé „střechy“ zvládneme cokoliv. Krom toho jsme už jen kousek od Liezenu, takže dál pojedeme po známé cestě, kterou jsme absolvovali přesně před týdnem, jen v opačném směru. Pyhrnpass s jeho 1000 metry a 12% klesáním překonáváme ještě za světla, ale dnešní dlouhý den pomalu spěje ke konci.

Je nejvyšší čas najít si místo k přenocování. V St. Pankraz kemp nacházíme, ale je už několik let zrušený. Další kemp jsme objevili až po dalších asi 10 kilometrech nedaleko městečka Klaus. Dalo nám trochu práce najít nějakého správce, ale jinak jsme byli maximálně spokojení. Celý kemp jsme měli jen pro sebe, u něj perfektně vybavenou kuchyň, luxusní záchody i sprchy. Navíc jsme dnes ujeli 270 kilometrů bez jediné poruchy! Prostě dnes se nám vše opravdu dařilo. Dali jsme si pořádnou večeři, horkou sprchu a padli jsme „jak podťatý“. Ani na napsání SMS domů, už dnes nikdo neměl sílu.