Expedice Cross country survival 2006


8.den


Dnes ráno nikdo nečeká na obvyklé Martinovo pobízení k aktivitě, všichni se snažíme co nejdříve a hlavně nepozorovaně zmizet. Ale to se nám už evidentně nepodaří, protože po poli před seníkem se už dávno prochází nějaký sedlák, který sice dělá, že nás nevidí, ale nic bych za to nedal, že nás po očku sleduje. Tak rychle jsme ještě nikdy sbaleno neměli. Teprve při odjezdu jsme si na ceduli všimli, kde jsme to vlastně přespali. Městečko se jmenovalo Deskle a podle mapy bylo nějakých 15 kilometrů severně od Nove Gorice.
Trochu mlhavým ránem jedeme několik desítek kilometrů v těsné blízkosti průzračné říčky Soča, která se více či méně zařezává do terénu a vytváří tak nádherné kaňony. Občas mineme i nějakou tu vesničku, v jedné jsme byli dokonce změřeni policejním radarem, což bylo všem zúčastněným spíš k smíchu, protože naše maximální rychlost zdaleka nedosahuje předepsaných rychlostních limitů. V 8 hodin máme dnešní první větší přestávku nedaleko města Kobraid. U benzínové pumpy si kupujeme horkou čokoládu z automatu, snídáme, Milan tu čistí karburátor a já vyměňuji v zadním kole jednu brzdovou paknu, ze které doslova odpadlo brzdové obložení. Ještě, že jsem si s sebou vzal i dvě pakny náhradní. Kdo nemusí nic dělat, tak podřimuje, protože dneska jsme toho moc nenaspali.

Ještě než jsme se znovu vydali na cestu, tak jsme si zajeli prohlédnout nedaleký pomník 1. světové války, jehož součástí byl kanón zbrojovky Krupp Essen ráže 150 mm, vyrobený v roce 1915 a torzo motorového tahače kanónů od firmy Fiat. Na malé tabulce čteme, že obojí bylo po válce nalezeno na dně řeky Soča nedaleko Kobraidu.

Něco po deváté hodině se před námi objevuje Triglavský národní park. Sám za sebe musím říct, že tak nádhernou krajinu jsem snad ještě neviděl. Na rozdíl od rakouských drsných Alp, které se mi mimochodem také moc líbí, působí tyhle Alpy velice přátelským a milým dojmem.


Stoupání silnice je tu však minimálně stejně příkré jako na Grossglockner. Jedinou výhodou tu je menší nadmořská výška, která, jak jsme se na Grossglockneru přesvědčili, velice citelně ubírá našim motorům na síle. To ale nic nemění na tom, že několik kilometrů jedeme pouze na jedničku a občas v zákeřně příkrých pravotočivých vracečkách se musí nohou od země odrazit i Milan s Erikem, kteří sedlají 2x silnější stroj, než mám já a Martin. Vpřed postupujeme velice pomalu a často musíme dopřávat strojům přestávky, takže si krásu krajiny dokonale vychutnáváme. V jednu hodinu po poledni se dostáváme až do průsmyku Vršič, ležícího v nadmořské výšce 1611 metrů. Nepopiratelně skvělý výkon našich strojů tu oceňují i hloučky turistů, dokonce jedna polská rodina si náš souboj s posledními metry stoupání zaznamenala i na videokameru.

Už je nejvyšší čas na zasloužený oběd, takže se během náročného sjezdu z průsmyku do údolí zastavujeme v restauraci. Po jídle se dostavuje obvyklá únava, kterou už tak nějak automaticky překonáváme a pouštíme se do boje s pokračováním mnohakilometrového klesání, které končí skoro až na slovinsko rakouských hranicích.

Cestou dvakrát spadnul u Martinova mopedu řetěz, ale jinak pohoda. Samotná státní hranice je na vrcholku kopce, na který vede z obou stran 18% stoupání. Tady musel Martin dokonce na kus cesty seskočit ze sedla a běžet vedle svého stroje, můj Stadion to zvládl jen tak tak. Ale i daleko silnější motory strojů našich kamarádů to zvládly spíš proto, že ten nejstrmější úsek byl poměrně krátký. Zato následné klesání bylo vražedně dlouhé. Hned od začátku jsem stál na brzdě, do žádné jízdy „šusem“ jsem se radši nepouštěl, protože bych to potom už taky vůbec nemusel ubrzdit. Po pár metrech jsem zjistil, že sice pomalu, ale jistě zrychluji. Vzal jsem za obě brzdy naplno, čímž se zrychlování zastavilo, ale pořád jsem jel nějakých 20 km/h. Začal jsem brzdit snad i očima a po přibližně 200 metrech jsem se konečně zastavil. Evidentně mi odešla zadní brzda. Musel jsem ze stroje slézt a potupně ho dotlačit až k prvnímu odpočívadlu. Tam jsem zadní brzdový buben rozmontoval a zjistil, že na obou čelistech se brzdové obložení utrhlo. Více než 40 let starý lepený spoj nevydržel tak extrémní namáhání. Zdravou paknu jsem měl náhradní už jenom jednu, ostatní byly v tuhle chvíli už nepoužitelné. Co teď? Martin měl s sebou vteřinové lepidlo, takže důkladně ošmirgloval lepené plochy a na jednu paknu utržené obložení přilepil

Vteřinovým lepidlům moc nedůvěřuji, takže jsem tuhle obnovenou paknu přemontoval do předního kola, abych měl zadní brzdu ve stoprocentním pořádku. Ale stejně jsem neměl dobrý pocit, když jsme se znovu vydali na cestu. Příšerné klesání pokračovalo ještě asi kilometr a já musel dělat ještě několik zastávek, abych uchladil rozpálenou zadní brzdu. Přední jsem radši nepoužíval vůbec, tu jsem si nechával jen pro případ nejvyšší nouze. Protože jsem jel opravdu pomalu, tak na mě museli kluci na jedné odbočce z hlavní silnice celkem dlouho čekat. Martin si lehnul do trávy u krajnice, aby si trochu odpočinul a hned dostal od rakouské včelky žihadlo. Zanedlouho se ukázalo, že Martin má stejnou alergii jak na českou, tak i na rakouskou včelu, takže jsme tu museli ještě chvíli počkat, než mu žaludeční nevolnost dovolí bezpečně pokračovat v cestě. Byli jsme ujištěni, že lékařská pomoc naštěstí nebude potřeba, takže času využíváme k drobnému odpočinku. Dodnes mi není jasné, jak na to Erik přišel, ale najednou vyslovil obavu, aby na nás nepřijela místní policie. Jako vtip by to bylo dobrý, ale asi už za 2 minuty nás opravdu dva policisté legitimovali. Potom si ještě vysílačkou ověřovali naší totožnost a chtěli znát důvod, proč tu stojíme, jestli máme nějaký problém a tak podobně. Tak jsme jim řekli, že máme „jen“ přehřáté brzdy, jinak je vše OK.
V šest hodin jsme přijeli do Villachu a hned na hranici města znovu spadnul u Martinova Stadiona řetěz, čímž si splnil teď už své nepsané pravidlo spadlého řetězu v každém cizím státu. Během oprav napínáku, který byl příčinou padání řetězu jsem usoudil, že jízdu, víc než půl tisíce kilometrů dlouhou a vedoucí přes Alpské průsmyky s pouze jednou spolehlivou brzdou fakt riskovat nechci, nejsem přeci sebevrah. Tak jsme začali hledat nějaký motoservis, kde by mi profesionálně nalepili nové brzdové obložení. Po asi hodinovém bloumání po Villachu jsme našli několik servisů, ale všude už měli zavřeno. Tak jsme se dohodli na přenocování někde poblíž města s tím, že brzy ráno tyhle servisy navštívíme znovu. Kemp jsme našli poměrně brzo, takže jsme stačili postavit stan ještě před tím, než se spustila průtrž mračen. Pak už následovala jen osvěžující koupel v místní umývárně a v devět večer totálně zmožení zalézáme do stanu.

Během dnešních 130-ti kilometrů se Milanovi jednou přicpal karburátor, Martinovi třikrát spadl řetěz a mně se třikrát slouplo obložení brzd. Jediný Erik jede celou cestu stále bez závad, pouze jednou čistil kontakty přerušovače. Ach jo, jak já mu závidím