Expedice Cross country survival 2006


7.den


„Chlapi vstávat, je sedum.“ Tak tuhle Martinovu větu slyšíme opravdu neradi a děláme, že jí vlastně vůbec neslyšíme. Celý kemp ještě spí a my by jsme mohli taky, kdybychom si odpustili ten Terst… Stejně pak ještě čekáme na recepci kempu víc než půl hodinu na paní správcovou.
Cesta do Terstu je sice převážně po rovině, ale můj moped jako by dneska ztrácel dech. Čtyřicítku sice ještě pořád udrží, ale rukojeť plynu musím mít otočenou o něco víc, než jindy. Asi nějaký pobřežní protivítr. Cesta je celkem nudná s minimem zastávek, občas se nám po pravé ruce objeví nekonečná hladina moře.

Už jsme byli skoro u nejjižnějšího bodu naší cesty, když Milan v plné rychlosti narazil nohou do betonového patníku na okraji silnice. Z motorky sice nespadnul, ale pravý kotník, který dostal přímý zásah, hned celý otekl a zfialověl. Tímto jsme měli pro letošní jízdu odbytý první a také naštěstí i poslední úraz.
V centru Terstu jsme zastavili přímo u pobřeží a začali se ptát místních po té ceduli, kvůli které jsme sem vlastně jeli. Ale nikdo o ní nic neví. Útěchou nám může být aspoň nádherný pohled na moře, které tu je snad o 100% lepší než v Gradu. Průzračná a čistá hladina s mírnými vlnami nás svádí ke koupeli, ale nejde to, jsme přímo v centru města…


Ještě hodinu jezdíme po městě, ptáme se i v turistických informacích, ale naše dotazy na ceduli s vyznačenou nulovou výškou hladiny moře tu nikdo nechápe. Hladina moře je tu přeci všude vidět, tak proč jí chceme vidět ještě vyznačenou?

Kolem poledne konečně opouštíme město a míříme k nedalekým Slovinským hranicím. Pro můj moped se silnice zvedá do kopců nějak víc než pro ostatní vozidla naší expedice. Všichni uhánějí jak s větrem o závod a já se plazím s rozpáleným motorem na jedničku. Jediné, co mě trochu uklidňuje, je zvuk motoru, který se nijak nezměnil oproti předchozím dnům, takže mechanickou závadu vylučuju. Na jiné myšlenky mě přivedl až pedál šlapek, který se mi při startování v obci Opicina nečekaně propadl a pak zaseknul. Podobnou závadu jsem u mopeda už před mnoha lety zažil, takže jsem hned věděl o co jde.


Bohužel mi bylo jasné, že musím kompletně rozebrat motor i včetně převodovky, což jsem už mnohokrát dělal, ale nikdy ne na okraji silnice pod rozpáleným italským sluncem. Mordoval jsem se s tím snad 3 hodiny, ale opravu jsem s vypětím všech sil dokončil.


Během té doby za námi přišla mladá slečna z nedalekého luxusního hotelu nadšeně se nás česky začala vyptávat, jestli něco nepotřebujeme. Prý když uviděla z okna hotelu, kde momentálně pracuje, skupinku malých motorek s československými vlaječkami, tak se musela jít na nás hned podívat. To už je podruhé, co se při poruše motoru z ničeho nic u nás zjevila mladá česká kráska s nabídkou pomoci. Byla ráda, stejně jako my, že si může popovídat s krajany.

Když už moped zase jel, tak první cesta vedla k nějakému obchodu s jídlem. Kromě žízně a hladu mě však trápilo ještě něco. Motor sice běžel jak hodinky, nic v něm nerachtalo, šel normálně do otáček, ale pořád neměl sílu. První kilometry Slovinskem tedy moc neubývaly, protože jsem chvilku jel, pak dlouho něco seřizoval, pak zase jel, seřizoval a tak pořád dokola. Ovšem bez výsledku. Motor ztrácel každým dalším kilometrem na dechu a víc jak 30 km/h už neudělal ani z mírného kopce. S tímhle Alpy nepřejedu ani náhodou. Erik mě utěšuje tím, že tyhle motory jsou tak jednoduché, že na závadu určitě musíme přijít a já jen doufám, že má pravdu. Když už nebylo co seřizovat a kontrolovat, tak se mě Milan zeptal, kdy jsem naposledy čistil výfuk… Taková prkotina a jak umí znepříjemnit život. Tlumič výfuku byl zcela ucpaný neuvěřitelnou vrstvou karbonu, kterého byla po vysypání na silnici pěkná hromádka. Po tomhle zásahu srdce mého Stadionu opět ožilo neuvěřitelnou silou a najednou mi kluci málem nestačili. Slunce už pomalu zapadalo a my chtěli ještě dnes ujet co nejvíc kilometrů, takže tma netma, jedeme dál. V deset večer nás už začíná zmáhat únava a pokoušíme se poohlédnout po nějakém místě k přespání. To však v naprosté tmě není zas tak jednoduché. Například, když se Martin zajel podívat na konec jedné tmavé odbočky, kde jsme předpokládali les či louku, tak byl nekompromisně vyštěkán rozzuřeným psem. Najednou se ze tmy rozsvítila docela slušně velká a obydlená vila. Nakonec jsme ale našli celkem luxusní místečko. Asi 50 metrů od silnice stál na kraji pole jednoduchý seník, za kterým byla před pohledy majitele přilehlého rozsvíceného domku skvěle ukrytá loučka.

Kromě maskovací funkce měl seník ještě alternativní funkci přístřešku, pod který by jsme se mohli schovat v případě deště. To riziko deště bylo totiž dost aktuální, protože na obzoru šlehaly blesky jeden za druhým. Tohle světelné divadlo jsem však dlouho nesledoval, protože jsem okamžitě po ulehnutí do spacáku usnul. Ale nebyl to dlouhý spánek, přesně za půl hodiny mě probudil déšť a zběsilý útěk kamarádů do přístřeší seníku. Ustlali jsme si na balících suché slámy a nebýt přímého výhledu do nedalekého baráčku, tak by jsme byli naprosto spokojeni. Tentokrát jsme řekli Martinovi, ať radši nařídí budíka na pátou, abychom odtud zmizli dřív, než se probudí místní obyvatelé. Netrvalo to snad ani pět minut a už jsem znovu, tentokrát definitivně usnul.

Nakonec jsme dnes i přes značné technické potíže s mým Stadionem S11, ujeli 130 kilometrů a dostali se do třetího cizího státu na naší cestě.