Expedice Cross country survival 2006


6.den


Správná cestovatelská únava nám zajistila i přes značný okolní hluk celkem kvalitní porci spánku. I když jsme věděli, že brzo ráno v pondělí, ještě k tomu po vítězství nad zbytkem světa ve fotbale, nikde nemůžeme počítat s fungujícím servisem, tak vstáváme v 7 hodin. Ale to už tak bývá, když se vstávat nemusí, tak se chce a naopak.

Pomalu se přesouváme k prvnímu z řady supermarketů, ležícím na hlavním tahu města Udine. Jak se dalo čekat, ještě mají zavřeno, otevíračka je až od 9 hodin. Zásoby jídla nám už došly, takže se ani nezdržujeme snídaní a rozdělujeme si úkoly na následujících pár hodin. Erik s Martinem se vydávají najít dílnu a poškozenou hlavu válce si berou s sebou. Já zůstávám s Milanem na parkovišti a hlídáme zavazadla, která si tu kluci nechávají. V 9 hodin se Milan vydal do obchodu pro něco k jídlu. Trvalo mu to sice děsně dlouho, ale s výběrem jsem byl nakonec i já nadmíru spokojen. Tak dobře jsem se nepřejedl už několik dní. Během jídla nám přišla povzbuzující SMSka od kluků – prý za hodinu bude hlava opravená.
V 11 hodin už jsme byli zase všichni pohromadě a kolektivně jsme hodnotili perfektně odvedenou práci místního fachmana, který si za výrobu nové vložky na svíčku naúčtoval velice přijatelných 8 euro. Tak dostal rovnou 10 euro, protože ochota, kvalita i rychlost se musí ocenit.

V tu dobu jsem dostal SMS od kamaráda Mirka z Děčína, že má přímo v Udine známého, který tu vlastní nástrojařskou dílnu a jestli máme zájem, tak nás s ním spojí... Skoro nám to zní jako scifi, že jsme se s poruchou zastavili 800 km od domova a přesto se tu najde někdo známý, ještě k tomu s vybavenou dílnou. Pomoc už sice nepotřebujeme, ale máme dobrý pocit z toho, že na nás doma myslí a snaží se nám pomoci. Martin s Erikem se na rozdíl od nás o snídani ošidili, tak si tu koupili obří horkou pizzu, se kterou jsem jim s Milanem nakonec ještě musel pomoct. Řádně najedení a v dobré náladě jsme se okolo jedné hodiny vydali znovu na cestu.
Slunce pálí jako ďas a z nás doslova vysává životní energii. Nezvladatelná únava nás už po dvou hodinách jízdy přinutila zastavit pod přístřeškem benzínové pumpy. Posadili jsme se na zem do stínu, protože rozpáleného asfaltu se nadalo ani dotknout a dali si krátkou pauzu na doplnění tekutin. Stačila chvilka, snad dvě minuty a Martin už tvrdě spal – taková to byla únava. Dali jsme mu asi pět minut a pak ho vzbudili. Chceme už jet dál, protože moře musí být blízko a až budeme v kempu, tak si dáme na zbytek dne zasloužené volno.

Ještě to pár desítek minut jízdy trvalo, ale dočkali jsme se. Silnice se vklínila na úzkém kamenném valu doprostřed rozlehlé plochy moře a před námi byl poloostrůvek pevniny – Grado. V centru města sice výhled na moře ztrácíme, ale to nás v tuto chvíli ani tak netrápí. Teď je nejdůležitější najít nějaký kemp. Kousek za městem ho nacházíme, nevypadá nejhůř, i cena by šla, ale moře tu vypadá zoufale, skoro nekoupatelně. Asi 10 minut po nás přijíždí k recepci kempu dva motocykly obalené zavazadly. Milan hned jednoho z motorkářů zdraví slovy: „Ahoj Vodníku, co tady děláš?“ Milanovi kamarádi jsou hned i našimi kamarády, děláme společnou motocyklovou kolonu a vydáváme se vyzkoušet jiný, lepší kemp. Ten se ukázal jako luxusnější a také dražší, ale moře s pláží tu je podobné jako v předchozím případě. Třetí kemp je ještě luxusnější a dražší, ale moře na kterém nám nejvíc záleží je tady nahrazeno několika bazény s vodními atrakcemi. Pokorně se všichni vracíme do prvního kempu, kupujeme tu oplocený plac na jednu noc a stavíme stan.

Pak rychle do plavek a hurá vyzkoušet moře. Příliv sice trochu vylepšil pohled na pláž, ale při pokusu o dosažení koupatelné hloubky jsme neúspěšní. Několik metrů chůze se akorát boříme po kotníky do jemného blátíčka plného drobných krabů. Tak se vracíme na písčitou pláž a po ní jdeme asi kilometr směrem na východ. Tady vidíme 3 koupající se osoby, takže se tu snažíme vykoupat taky. Dalo by se říct, že je to spíš koupel z povinnosti, protože jet 5 dní k moři a pak se v něm ani nevykoupat, to by prostě nešlo... Ale kdejaký náš rybník by strčil tuhle obrovskou slanou kaluž do kapsy. Maximální hloubka je tu něco přes 1,5 metru, dno je nechutně bahnité a hladina, která je rovná jak zrcadlo, je pokrytá vrstvou dlouhých řas. Aspoň, že je tady přímo na pláži sprcha, kterou se dá všechen ten mořský sajrajt smýt. Jenže ouha, voda je v ní tak ledová, že důkladné osprchování by vydržel jen vytrénovaný otužilec, což nikdo z nás není.

Slunce se už přehouplo těsně nad obzor, teplo už rozhodně není, takže se sušíme a vyrážíme zpět do kempu na teplou večeři. Během pojídání pravých italských těstovin, se nám Milan svěřil, že by jsme měli zítra zajet ještě do Terstu, protože tam někde má být tabulka, jakýsi etalon s označením nulové nadmořské výšky. Zajížďka nějakých 80 km, kvůli nějaké ceduli se mi moc nezamlouvá, ale jsem sám proti třem, takže mám smůlu. Zítra ráno se jede do Terstu.

Dnes večer je vyjímečný tím, že konečně jdeme relativně brzo spát. Ujeli jsme jen 70 km, žádná nová závada se na strojích neobjevila.