Expedice Cross country survival 2006


5.den


Už v 7 hodin nás začal Martin budit, což se nám vůbec nelíbilo a také jsme mu to dali patřičně najevo. Ale co naplat, v noci, než jsme všichni padli do zaslouženého bezvědomí, jsme si naplánovali cíl dnešní etapy až na mořském pobřeží. Takže jsme nakonec všichni vstali a začali dělat takové ty zdržující rituály jako je snídání a balení zavazadel.

Přitom se Martinovi stal nemilý trapas s Erikovýma fuseklema, který jsme mu potom zlomyslně ještě pár dní připomínali. V této příhodě vystupuje pouze Martin (M) a Erik (E).


M: „Klucí, čí je ta lžíce? Ahá, tak to bude asi moje.“ …
O minutu později…
E: „Neviděli jste někdo lžíci, co jsem si tu před chvílí položil?“
…Dělám prostředníka a upozorňuju Martina, že ztetnul cizí lžíci! O dalších asi 5 minut později…

E: „Teda. kdo mi vzal ty ponožky, co jsem si tu před chvílí sušil?“,
M: „Jo tak to nebyly moje ponožky? Tak to mám pro Tebe špatnou zprávu. Já myslel, že jsou moje, tak jsem je šel vyprat do umyvárny, ale nějak mi to nešlo, tak jsem je radši vyhodil.“,
E: „Jak vyhodil?“,
M: „No úplně.“,
E: „Jak úplně?“,
M: „No do popelnice.“,
E: „No tak je vyndej a přines mi je.“,
M: „Počkej, přece nebudu tahat ponožky z popelnice?“

Dál už jsem neměl sílu poslouchat a smíchy jsem se svíjel na zemi.

Našemu plánu dnes dojet až k moři jsme podřídili i styl jízdy, takže zastávky se konaly jen, když to bylo nezbytně nutné. Erik evidentně moc zastávek nepotřeboval, takže nás ostatní, co jsme si dávali u krajnice trochu oddech přehlédl a nasazeným tempem pokračoval v klesání do Lienzu. Mávali jsme na něj, křičeli, ale on jel dál, jako by nic. Chudák nás pak několik kilometrů stíhal a nemohl dohnat … a my byli několik kilometrů za ním.
V Oberdrauburgu jsme si všichni dotankovali plné nádrže a Martin zde splnil slib, který dal svému stroji ještě doma. Prý, když Stadion přejede Grossglockner, tak dostane plnou nádrž nejvýšeoktanového benzínu, co bude k mání. Takže tankuje stooktanový Shell V power. Bylo to však jen formální zvýšení výkonu. Hned následující, několik kilometrů dlouhé a prudké stoupání ukázalo, že mopedy jedou na 91 i 100 oktanů stejně.
Městečko Mauthen mělo pro nás malé překvapení. U silnice byla součástí poutače na nějaký jistě luxusní penzion i naše Československá Jawa-Čz. Nedaleko odtud si začal Milan stěžovat na nízký výkon svého Mustanga. Asi 2 kilometry od Italské hranice, v Plockenpasu, došla Milanovi trpělivost a začal se v motoru hrabat, což jak se později ukázalo neměl dělat. Hned prvním úkonem vyndání svíčky si zadělal na malér, protože společně se svíčkou vyšrouboval z hlavy i její futro, které se pak nedařilo vlivem strženého závitu zpět našroubovat.


Výsledkem asi hodinové práce prokládané různými nadávkami byla viklající se svíčka v hlavě a vytržený jeden svorník válce z karteru. Další hodinu trvalo přilepit svíčku pomocí konopných vláken a Hermetiku tak, aby v motoru vůbec držela. Já s Erikem jsme mezitím poobědvali, prohlédli si torzo naftového motoru místní zrušené lanovky z roku 1915 a prohodili pár slov s jednou vysmátou Českou kočkou, která prý dělá v nedalekém baru servírku. Martin na nás čekal už v Itálii, protože nám předtím ujel a znovu se mu ten krátký, ale velice strmý úsek silnice nechtěl zdolávat. Prý ho dvakrát za sebou šlapat nebude… Když už byl Mustang hotov, tak jsme tu ještě profesionálním okem prohlédli jedno nepojízdné auto zoufalého Polského turisty, abychom následně zjistili, že jeho šestiválcový motor je na nás už příliš složitý.


Na Rakousko Italském přechodu už žádní celníci nejsou, takže jsme mohli vesele pokračovat v naší cestě. Nejdříve jsme zdolali příšerné klesání, kde se zatáčky o 180° odehrávaly takřka namístě a potom nás čekalo velmi pozvolné, okem neznatelné mnohakilometrové klesání. Naše mašinky uháněly vysokou rychlostí a s takovou lehkostí, že jsme začínali opět věřit, že se ještě dnes k moři dostaneme. Martin byl výkonem svého Stadiona tak ohromen, že vyzkoušel i krátký rychlostní test, při kterém dosáhl neuvěřitelných 65 km/h. Zanedlouho mu při mnohem nižší rychlosti spadl řetěz…

Při vjezdu do Udine jsme trochu zakufrovali, a ztratili tak drahocenný čas, ale odhodlání dojet na pobřeží klidně v 11 v noci nám to nijak nesnížilo. Jenže motorkáři míní a jejich stroje mění. V centru města se ozval od Mustanga zvuk velice podobný otevírání šampaňského a Milanovo bezmocné pokrčení rameny nám dalo vědět, že jsme pro dnešek asi dojeli. Svíčka i s futrem vylítla z hlavy motoru. Takže Milan s Erikem začali opravovat a já s Martinem jsme se rozjeli udělat průzkum okolí, kde by se dalo přespat. Vzpomněl jsem si na jakýsi kemp, kolem kterého jsme při tom bloudění v okolí Udine projížděli. S mým celkem dobře vyvinutým orientačním smyslem jsme k němu dorazili hned napoprvé, i když trochu jinou cestou. Jen jsme zastavili na okraji „kempu“, tak se k nám začaly sbíhat řvoucí děcka a zanedlouho i starší obyvatelé téhle podezřelé kolonie. Martin poznamenal, že to vypadá jak nějaký cikánský lágr a že by jsme měli odsud radši rychle zmizet. Asi to bylo nejlepší řešení, protože i při bezhlavém úprku se za náma nebezpečně blízko hnaly hulákající davy místních, ne zcela přátelsky vyhlížejících obyvatel. Uf, ještě, že jsme měli tak rychlé stroje! Ani v místním parku to nevypadalo na možnost přespání, takže už zbývala jen lavička na náměstí a kukuřičné pole na samém okraji města. Když jsme se vrátili zpět na místo závady, tak Milan zrovna dokončoval opravu. Tentokrát použil jako pojivo místo konopné koudele hliníkovou a znovu to celé napatlal Hermetikem. Takže zkušební zážeh a … rána jak výstřel z pistole a svíčka byla fuč i s futrem. Zbyla jen díra v hlavě válce, důlek v předním blatníku a prázdná fajfka visící na vysokonapěťovém kabelu. Svíčku jsme pak hledali asi 5 minut v přilehlém trávníku.

Mezitím jsem si na svém Stadionu vyměnil zadní brzdový štít, který mi během popojížděk po Udine prasknul při jednom ostřejším dobrzdění. Náhradní brzdové štíty naštěstí patřily mezi to málo dílů, co jsem si s sebou vezl.
Na řadu přišlo naše osvědčené lano, ale tentokrát se role tahače ujal Erik s Pionýrem a přívěsem mu byl Milan s Mustangem. Liduprázdným městem jsme projížděli už za tmy a stále jsme přemýšleli, proč je dneska všude v Itálii totálně vylidněno. Po silnicích nikdo nejezdil, po chodnících nikdo nechodil… No alespoň jsme měli klid při výběru dnešního noclehu. Kukuřičné pole u nájezdu na dálnici se nám kupodivu zdálo přijatelným místem, takže jsme motorky šoupli do brázdy mezi vzrostlé klasy a sami jsme se uložili do vyšší trávy lemující pole tak, aby na nás nebylo ze silnice vidět. Byla krásně jasná, teplá a tichá noc, nebe plné hvězd a nebýt potíží s motorkou, tak bych řekl, že tahle noc vypadala na tu nejkrásnější z naší cesty. A pak se to stalo – celé naoko mrtvé město jednohlasně zařvalo a nám v zápětí došlo proč. V tuhle chvíli totiž vyhrála Itálie mistrovství světa ve fotbale. Tichá noc se rázem změnila na velmi hlučnou. Ohňostroje, vítězné výkřiky do tmy a hlavně kolony troubících automobilů, které projížděly jen pár metrů od nás.
Dnes jsme pro sérii 2 oprav na strojích ujeli jen 175 km a vytouženého moře jsme se nedočkali. Jsme si vědomi vážnosti poruchy na Mustangu, ale neklesáme na mysli a ještě pořád věříme, že nějak k moři i domů dojedeme.