Expedice Cross country survival 2006


4.den


Dnešní ráno se počasím velice podobalo tomu včerejšímu. Martin včera nařídil budíka na 6:30, takže bylo jasné, že se nikomu tak brzo vstávat nebude chtít. Ale museli jsme. Martin3, který šel večer spát se slovy „já stan nepotřebuju, já mám prchající stan“ už byl nějakou chvíli vzhůru a sušil spacák, který mu noční déšť řádně promáčel. Holt prchající stan před deštěm neuchrání tak dobře jako stan stojící.

V 7:45 opouštíme kemp. V Zell am See doplňujeme nádrže benzínem až po okraj a také řádně snídáme, abychom měli sílu na nejtěžší úsek naší cesty.
U Fuschu byla cedule s nadmořskou výškou 805 m. Na Edelweisspitze nám tedy zbývá vystoupat „jen“ 1766 výškových metrů. No nazdar! Ze začátku bylo stoupání celkem mírné a mopedy ho zvládaly i na dvojku, ale pak se cesta ostře zlomila vzhůru a motory začaly mít s plně naloženými stroji značné potíže. Tady mě začala velmi rychle opouštět naděje, že naše „fichtly“ vyjedou až nahoru. K místu první skupinové zastávky jsem dojel na jedničku a to jsem jí ještě vydatně pomáhal šlapáním do pedálů. Bágly musí ze stroje dolů, každý kilogram hraje roli. Já, Martin a částečně i Erik jsme vše nadbytečné naložili do Octavie. Jen Milan řekl, že síle svého stroje věří a nic mu ulehčovat nebude. To by prej nebylo „kroskántry“. Jemu se to machrovalo, když má víc jak dvakrát tak silnější stroj než já… Pro maximální odlehčení jsme se ještě všichni řádně vyčůrali a mohli jsme pokračovat dál. Odlehčení strojům opravdu pomohlo.

V 9:30 jsme se ocitli u kasy, kde se platí za přejezd Grossglocknerské silnice. Za malý stroj jsme platili 12 eur, Velorex byl za 17 a Octavie za 26.
Počasí se před námi každou chvíli měnilo, ale za námi byla permanentní mlha. Taková ta modrá s odérem spáleného oleje. Docela mě překvapilo, že je tu určitě víc cyklistů než motocyklistů. A ještě víc mě překvapilo, že jejich drtivá většina byla z Čech. Když jsem zrovna projížděl okolo jednoho takového chumlu cyklistů, tak jsem zaslechl: „Hm, koukám, že co Čech, to exot!“. Ale i Erik se dočkal jednoho krajana – vlastně krajanky motorkářky. Cestovala s jedním českým borcem. Prakticky kdekoliv jsme zastavili, tak se našel někdo, co se s námi dal do řeči.


Po dvou a půl hodině jízdy na jedničku s občasným přišlapáváním jsme se dostali až do pásma sněhu. Nedaleko odtud už musel Martin seskočit z mopeda a běžet vedle něj. Když už jsme měli odbočku na Edelweisspitze nadosah, tak se definitivně zatáhla obloha nad námi i pod námi a začalo pršet. Museli jsme nasadit nepromokavé kombinézy a návleky na boty, které měly v mém případě podobu igelitových pytlů na odpadky.
Stoupání na Edelweisspitze bylo opravdu vražedné. Najížděl jsem do něj na plný plyn, ale už ve druhé zatáčce došel motoru dech. Rychle jsem seskočil a snažil se běžet, ale nešlo to. Nohy ani plíce to prostě nezvládaly stejně jako přehřátý motor mého stroje. Asi po dvouminutové pauze, kdy motor běžel jen na volnoběh (kdybych ho vypnul, tak už bych ho zcela určitě nenastartoval), se dalo zase pár desítek metrů jet. Dokonce ani Milanův Mustang to nevyjel na jeden zátah. Taky musel chladit. A to jsme měli vydatné vodní chlazení! Byla to dřina, ale dokázali jsme to! Naše stroje se ocitly dne 8. 7. 2006 krátce po poledni, ve výšce 2.571 metrů nad mořem! Následovaly vzájemné gratulace a nechyběly ani pochvaly strojům. Chvíle nadšení nám trochu kazila hustá mlha a déšť, ale s tím se nedalo nic dělat. Objevil se tu i další český motorkář, který si nám začal stěžovat, jak už druhý den cestuje po alpských vrcholcích a vždy, se mu během výjezdu na nějaké místo s výhledem změní slunečné počasí na déšť a mlhu. Tak nám alespoň udělal společnou fotografii jezdců a strojů u cedule Edelweisspitze 2.571 m a pak odjel.


Už jsme chtěli jet taky, když se jako mávnutím kouzelného proutku mlha zvedla a tím se otevřely nádherné výhledy.


Cestou z Edelweisspitze na Hochtor jsou nádherné sjezdy i táhlá stoupání. V jednom takovém stoupání jsem přišel o protidešťovou ochranu jedné boty. Při šlapání do kopce se mi igeliťák namotal na šlapku. Taková prkotina, ale musel jsem kvůli ní zastavit v dost prudkém stoupáku, kde se pak špatně rozjíždí. To se potom musí rozjíždět z kopce a prudkým obratem se s plně vytočenou jedničkou otočit do protisměru.




Před tunelem na Hochtoru (2.503 m) jsme chvíli blbli na sněhu, kterého tu bylo dostatek. Dokonce i kola našich strojů jsme protočili ve sněhu. Pak jsme projeli tunelem na druhou stranu hory, kde už sice sníh nebyl, zato tu ale byla prima restaurace s jídlem. Michalové asi neměli hlad, nebo chtěli zase něco ušetřit, takže tudy jen projeli a pak na nás museli víc než hodinu čekat někde u cesty. Myslím, že udělali chybu, protože místní párky mi opravdu přišly k chuti. Následující klesání dalo brzdám našich strojů opravdu zabrat a jízda byla časově ještě náročnější, než byl výjezd nahoru. Přibližně po dvouminutové jízdě následovala asi desetiminutová pauza na ochlazení rozpálených brzd. Bojíme se totiž, že by vlivem vysoké teploty, mohla roztavená vazelína vytéct z ložisek do brzd, čímž by se stal stroj neubrzditelným. Obzvláště u Stadionů se ukázalo, že jejich minibrzdy nejsou na tak dlouhé a příkré klesání stavěné.


Když jsme se konečně dostali na odpočívadlo, kde Michalové už netrpělivě čekali, tak bylo skoro půl čtvrté. Najednou u nás zastavily dva motocykly s českou posádkou. Prohodili jsme spolu pár slov, vyfotili si nás i naše stroje a protože měli o naší expedici zájem, tak jsme jim dali i adresu naší webové stránky. O pár dní později jsem dostal z domova zprávu, že se na stránkách objevily fotky nás a našich strojů pořízené právě touhle fajn partou dvou motorkářů a jedné motorkářky. Než jsme dojeli na vyhlídku císaře Františka Josefa, tak snad při každé brzdochladící zastávce se u nás zastavil nějaký český motorkář. Obvykle si zavzpomínal na doby, kdy na podobných strojích začínal s motorkařením někde na polní cestě za chalupou. Přesto nás všichni brali jako sobě rovné motorkáře, i když s poněkud malými „mašinami“. Pak obvykle následovalo focení a přání šťastné cesty.


Kaiser Franz Josefs Höhe byla posledním bodem naší společné cesty. Tady se od nás měli odpojit Michalové s Octavií a Martin3 s hadrákem, kteří potřebovali být pozítří ráno v práci. To znamenalo na jenostopé stroje zpět přeložit všechna naše zavazadla a ještě k nim přidat něco nezbytného, jako třeba stan. Nikdy předtím bych nevěřil, že se dá na malé motocykly naložit takové množství věcí. Na loňské expedici přes Polsko na Slovensko, jsem si myslel, že jsme dosáhli maximálního možného naložení strojů bagáží, ale tentokrát jsme zjevně vytvořili nový rekord. Náhradní motory by se nám už opravdu nikam nevešly, takže na dalších přibližně 1000 km nám musí vydržet ty stávající.
Jako nezvratný důkaz, že jsme byli na vyhlídce císaře Františka Josefa jsme použili moderní techniku – webkameru umístěnou právě na tomto místě. 8.7.2006 mezi 17. a 18. hodinou si nás a naše malé stroje mohl kdokoli prohlédnout na webu Grossglockneru. Jak jsme se tak vystavovali v záběru kamery, tak k nám přišla banda asi dvaceti italských motorkářů a s neskrývaným údivem všichni zírali na naše stroje. Asi nejvíc jim vrtala hlavou moje S 11 se svojí titěrnou pohonnou jednotkou. Zajímavě vypadalo jejich dohadování, zda ten malilinkatý bobeček, co je hned za válcem je opravdu karburátor.

Pak ještě vyzkoušeli jestli mi funguje trumpetka, co jí mám místo klaksónu a se smíchem na rtech odešli, aby v zápětí nasedli na svoje asi tak 50x silnější motorky než jsou ty naše. Netrvalo dlouho a Michalové s Martinem3 nás také opustili. Dokonce s nimi odjelo i hezké počasí a padla mlha doprovázená drobným deštěm. Ještě jsme se trochu procházeli po teď už skoro liduprázdné vyhlídce a nakoukli jsme i do tunelu, který vede bůhvíkam. O jeho délce vypovídala cedule oznamující, že na konec tohoto veledíla dojdeme za 2,5 hodiny. Na takovou procházku nemáme čas, náladu a ani sílu. Takže usedáme na mašinky a pomalu se vydáváme směrem na Lienz.

Zastávek na focení a hlavně na vychladnutí brzd je nepočítaně, takže jsme rádi, že jsme ještě za světla dorazili alespoň do Heiligenblutu, který je prvním městečkem za koncem placeného úseku Grossglocknerské vysokohorské silnice. Dnes jsme ujeli „pouhých“ 75 kilometrů. I když stroje dostaly neskutečně zabrat, tak dnes jsme jeli bez jediné závady! Před recepcí místního kempu nás přepadla česká dvojice doprovázená jedním Rakušanem. Zajímaly je samozřejmě naše stroje a po krátké chvíli dostal Milan od Rakušana nabídku na koupi Mustanga za 200 euro, která se pak ještě zvýšila na 300 euro. Myslím, že po dnešním výkonu by Milan neprodal svého Mustanga ani za 1000 euro.
V rychlosti jsme postavili stan a hned se vydali na večeři s předsevzetím, že dnes půjdeme brzo spát. Všechno bylo ale nakonec jinak. Po porci pizzy, kterou dokázal dojíst jen Erik se u našeho stolu objevil Čech, který byl předtím u neuskutečněného prodeje Mustanga. Chlapík nám všem objednal pití dle vlastního výběru a dal se s námi do řeči. Byl to, jak se dalo čekat, nadšený motorkář a velice se zajímal o naší cestu. Pak se tu objevil i rakouský neúspěšný zájemce o Mustanga, ze kterého se vyklubal majitel kempu. Čas utíkal a únava se začínala projevovat. Hlavně u Martina, který u stolu regulérně usnul. Nakonec jsme šli spát něco po jedné hodině, takže vlastně už zítra.