Expedice Cross country survival 2006


2.den


V 7 hodin nás všechny budí dosti hlasité zahoukání vlaku, který projížděl jen pár metrů od nás. Spaní pod širákem na louce u břehu potoka má svoje kouzlo, ale ta rosa … všechno bylo durch mokrý.

Vše balíme, abychom to zanedlouho zase rozbalili na nedaleké benzínce, kde se sušíme, snídáme, děláme revizi strojů a tankujeme. Já si tu opravil prodřený kabel od světelné cívky, Martin s Milanem připevnili odpadávající výfuk na Stadionu S22, Martin3 mazal vše možné na svém hadroletu, Michalové opravovali zlobící startér na Octavii. Mimo jiné se tu s námi dal do řeči nějaký místní znalec, který se nabídl, že nám poradí, jak co nejlépe projet Linzem. Nakonec, asi po čtvrt hodině z něj vypadlo, že úplně nejlepší a nejrychlejší bude se Linzu vyhnout a jet přes Steyr. I když to byla minimálně 50 km dlouhá zajížďka, tak jsme se rozhodli nic neriskovat a jet přes ten Steyr, čímž jsme se odchýlili z plánované trasy a Rancherovi – správci našich webových stránek, tím řádně zamotali hlavu. S těmi stránkami to bylo tak: na poslední chvíli před odjezdem jsme si usmysleli, že chceme mít expediční web, kde by byla mapa s předem vyznačenou trasou a naší aktuální polohou. Dále jsme tam chtěli posílat aktuální zprávy z cesty formou SMS a MMS, aby naši blízcí měli přehled, zda ještě žijeme. Tohoto nesnadného úkolu se ujal Rancher s přispěním jeho staršího syna Vláďy. A nutno dodat, že velmi svědomitě. Každý den stránku aktualizoval a přeposílal nám zprávy, které nám naši fanoušci psali na fórum pro tento účel vytvořené. Něco kolem desáté hodiny se kolona našich vozíků dohrabala na Státní hranici s Rakouskem. Na celníkovu otázku „kampak že to jedeme“ jsme radši odpověděli, že jenom kousek za Linz, protože vyprávění o Grossglockneru by stejně nevěřil. I tak prorokoval našim mopedům, že nedojedou ani za ten Linz. Přesto nás pustil, jen Octavii si ponechal stranou, že prý něco není v pořádku. Po půlhodině vyčkávání nám celník sdělil, že Octavie je kradená! Teprve v půl dvanácté se problém vyřešil. Po velkém telefonování po policejních služebnách v celé ČR, se ukázalo, že kdysi došlo k vydání stejné SPZ na osobní i na nákladní auto. A SPZ z náklaďáku byly někdy v minulosti odcizeny. Majitel Octavie je upozorněn, že podobný koloběh událostí bude absolvovat na každém hraničním přechodu, takže si zde už předem dohaduje průjezd na cestu domů.

Mezitím, co jsme tu čekali, tak mi přišla SMS od Erika, borce z Bratislavy, který se k nám měl někde v Rakousku přidat. Text jeho zprávy nás všechny zcela dostal: „Som v kempe v Seefelde pri Attersee, idem spät lebo som skoro celu noc jazdil. Bez spania som nabehol spolu 465 km. Potom daj vediet, v ktorom kempe ste, dosiel by som. Alebo mozete dojst aj sem (Seefeld, Camping Grabner) a nemusite hladat. 2 km juzne je vätcsia dedina Steinbach. Zatial cau“. Říkali jsme si, co to je za pilota? Vždyť my jedeme skoro celý den a ujedeme 200 km a on si udělá 465 km na jeden zátah!!! Jak je to možný? Míjíme Linz v bezpečné vzdálenosti a blížíme se k Steyru. Kluci s Octavií a Velorexem mají pauzy každou chvilku, ale my malomotorkáři se na delší dobu zastavujeme až ve dvě odpoledne, abychom se trochu najedli. Instantní polévka s chlebem a lovečákem nám musí zase na pár hodin jízdy vystačit.
Když jsme poprvé v Rakousku tankovali benzín do mopedů, tak si pumpař nevšiml, že jsme do benzínu dolili olej z vlastních zásob a stále nám vysvětloval, že bez jeho oleje budou naše motory brzo „kaput“. Už se začínají objevovat první vysoké skalní stěny Alp, když mi Staďák přestal jet. Totálně, z ničeho nic. Ten pumpař mi to snad přivolal nebo co. Tentokrát to byla vadná ta druhá, zapalovací cívka. Vykuchal a nainstaloval jsem tedy novou z náhradního motoru a mohli jsme jet dál.


Mezitím vystřídal protivné sluneční paprsky ještě protivnější déšť a bylo jasné, že dnes k jezerům, co psal Erik nedojedeme. Tak mu posílám SMS, že budeme spát někde v okolí Liezenu. Vícestopá vozidla vyrazila napřed, aby zjistila možnosti kempování v okolí Liezenu a my se naším, výrazně pomalejším tempem, vydali za nimi. První horskou prémii jsme zvládli na jedničku – doslova. Pyhrnpass nás strmým stoupáním zavedl poprvé do výše těsně nad 1000 m n.m. Těsně před Liezenem na nás čekali kluci z doprovodu, ale neměli dobré zprávy. Nikde kemp nenašli. K tomu všemu padla tma a průtrž mračen se zdála k nezastavení. V centru města jsme zastavili pod střechou benzínové pumpy Shell a začali přemýšlet, co dál. Ochotný pumpař nám sice po chvíli telefonování našel ubytování, ale cena 45 euro za osobu se nám zdála i v této zoufalé situaci velmi vysoká. Na budově pumpy jsem objevil plakát zvoucí na motorkářský sraz, který se zde koná od 7. do 9.7., tedy začínající zítra. No škoda, třeba by se tam dalo přespat. Chvíli nato se pumpař vytasil s informací, že je tu vlastně i kemp! Nakreslil nám mapku, vysvětlil cestu a my jsme tam plní naděje vyrazili. Vlastně ne úplně všichni, protože Martin svůj stroj ne a ne nastartovat. Toho si naše dva podpůrné stroje jaksi nevšimly a ujely nám. Ukázalo se, že se ustřihnul klínek od magneta zapalování. Ten klínek je taková malinkatá věc, která nejen, že se celkem špatně vyměňuje, ale hlavně zajišťuje správnou polohu již zmíněného magneta s klikovou hřídelí. Po půl hodině snahy o nasazení nového klínku jsme se rozhodli ho pro nouzové dojetí vynechat a magneto narazit na klikovku jen tak podle oka. Nebylo to úplně ono, ale motor po drobném doštelování sice těžkopádně, ale běžel. Ale to už se pro nás vrátil Michal s Octavií, že našli ubytování a že Martin3 se to nějak snaží domluvit. Zezačátku udělal na rovině Martinův Stadion skoro 20 km/h na plný plyn, ale s blížícím se kopcem začal motor vadnout, až se zcela zastavil. Dokud byl moped ještě alespoň trochu v pohybu, tak jsem na Martina zahulákal, ať se neleká a drží se, opřel jsem se o jeho stroj pravou nohou a na plný plyn ho začal tlačit před sebou. Šlo to docela dobře, i rychlost nebyla špatná, ale asi po 2 minutách mě chytla do nohy ukrutná křeč. Takže stejně jako loni přišlo na řadu lano s Mustangem v roli tahače. V kempu nás už netrpělivě vyhlíželi Martin3 s Michalem. Seděli u piva a říkali, že na ně majitel areálu už asi hodinu mluví, dává jim jídlo a pití, nabízí jim snad i dceru, ale oni mu nerozumí ani slovo, ani slovník nepomáhá. Jazykovou bariéru rozbil až Martin se svou bravurně zvládnutou angličtinou. Dozvídáme se, že tu ani tak moc kemp není, ale že se tu připravuje motorkářský sraz „Motor Cycle Friends“ – ten co jsem zahlédl na plakátu. A když nás tu pořadatelé nechají, tak tu můžeme grátis přenocovat. Byli jsme odvedeni do velkého bílého stanu, který svými rozměry připomínal spíš hangár. Tam se nás velice mile ujala parta lidí, která nám hned natočila kelímky pivem a začala se vyptávat, kam jedeme a když uviděli naše stroje, tak to vypadalo, že by pro nás udělali snad vše na co si vzpomeneme.


Přišla mi tu další SMS od Erika. Prý se protlouká tou samou bouřkou jako my a jede k nám. Michalové se mu vydali naproti, aby nás našel. Něco před půlnocí jsme už byli všichni pohromadě a deštěm zcela promáčený Erik nám vyprávěl, jak se nocí těžce probíjel vpřed a že zdolal i 23% stoupání. Okolo jedné hodiny, kdy se už únava z dnešního nabitého dne nedala vydržet, jsme se uložili do luxusní části pártystanu, která byla vybavená kobercem pokrytou dřevěnou podlahou. Takže i pro dnešek dopadlo vše dobře, zdolali jsme 190 kilometrů a stroje nám tentokrát uštědřily dvě závady.