Expedice Cross country survival 2006


10.den


Poslední ranní budíček na letošní CCS je v obvyklých 7 hodin. Jednoduchá snídaně s čajem, sbalení věcí a napsání povinného reportu domů, že již dnes večer nás můžou očekávat účastníci autoveteránského srazu Kachlička 2006, pořádaného nedaleko Humpolce. Zde chceme naší expedici oficiálně ukončit. Zbývá zaplatit kemp, rozloučit se s krásnými vrcholky Alp a můžeme vyrazit na závěrečnou maratónskou etapu. Známou cestou projíždíme Steyr, míjíme Linz a v 13:58 jsme na česko-rakouských hranicích. Sice leje jako z konve a fouká ukrutný vítr, při jehož nárazech kličkujeme po silnici jak ožralí, ale nám to nevadí, jsme totiž doma! Teda až na Erika, tomu zbývá domů ještě pořádný kus cesty. Voláme našim nejbližším, přijímáme první gratulace. V Dolním Dvořišti jsme se zastavili na oběd, ale moc dlouho se zdržovat nemůžeme. Už máme ujeto 120 kilometrů, přesto ještě nejsme ani v půlce dnešní etapy. Přestalo pršet, ale kola desítek předjíždějících kamiónů, nás pořádně kropí drobnými kapičkami vody. Po průjezdu každého kamiónu si musím prstem otírat brýle, protože bych jinak vůbec nic neviděl. V Českých Budějovicích odbočujeme na Jindřichův Hradec. Někde mezi Třeboní a Hradcem se naše kolona trochu roztáhla a já jel předposlední před Erikem. Zrovna jsem se vyhýbal nějakému kusu železa ležícímu na silnici, když mi došlo, že to je stojánek Martinova Stadionu. Tak jsem se pro něj vrátil, ještě jsem se pokusil najít i čep s perkem, ale marně. Po několika kilometrech jsem konečně ostatní kamarády dojel.Čekali u silnice a prý kde se flákám? Ukazuji jim svůj úlovek a dost mě překvapuje, že Martin ztrátu stojánku vůbec nezaregistroval, i když mu musel spadnout přímo pod zadní kolo. Prý něco drnclo a zachrastilo, ale v řevu burácejícího motoru tomu nepřikládal zvláštní pozornost… Za Jindřichovým Hradcem nás z monotónní jízdy vytrhla až předjíždějící dodávka, která nás zdravila mohutným troubením. Po necelém kilometru stála odstavená u krajnice a její řidič nás srdečně vítal. Byl to kamarád Sysel, který právě jel z Budějovic na sraz Kachlička, stejně jako my a celou cestu nás prý vyhlížel.




Tak jsme ho pověřili, aby ostatním účastníkům srazu předal vzkaz, že jsme v pořádku a že nás mají čekat krátce po setmění. U Pelhřimova nám už opravdu docházely síly a museli jsme si dát půlhodinovou pauzu u pumpy. Poslední kilometry už byly dost náročné a vpřed nás hnala jen myšlenka brzkého cíle. Do kempu Kachlička jsme přijeli přesně se setměním okolo deváté hodiny. Dnes jsme zvládli ujet nejdelší trasu z celé expedice, 285 kilometrů z Alp do středu naší republiky za den a bez jediné závady. Naše kolona malých strojů se zastavila až uprostřed slavnostního půlkruhu skoro 50ti veteránů, jejichž majitelé nás přivítali potleskem a lahví piva. Byl to příjemný pocit stát konečně v cíli tak náročné cesty dlouhé 1.680 kilometrů a ještě k tomu v davu kamarádů, kteří průběh celé naší cesty pravidelně sledovali na internetových stránkách. Zároveň mi ale bylo i trochu líto, že už to všechno skončilo.

Nezbývá nic jiného než doufat, že se opět za rok naše sehraná malomotorkářská čtveřice sejde a znovu vyrazí na lov kilometrů za dalším dobrodružstvím…