„Moped STADION – spolehlivý, pohodlný, snadno ovladatelný, při nepatrné spotřebě paliva levný a rychlý dopravní prostředek pro jízdu do zaměstnání a výkon povolání, pro turistiku, jízdu za zábavou a radost ze samotné jízdy na mopedu pro všechny – dívky, ženy a muže od 15 let…“
„…Přejeme Vám mnoho radosti a osvěžení při jízdě na mopedu STADION! MOTOR, národní podnik, závod STADION, RAKOVNÍK.“

Ano, takový byl moped Stadion S11 viděný očima výrobce na přelomu 50. a 60. let. A jaký je pohled jednoho uživatele na ten samý stroj z roku 1960 v létě roku 2006? Jiný a přesto stejný…


 

Expedice Cross country survival 2006

Loni v létě pronesl Martin velmi vtipnou a přesto zásadní větu: „Co kdybychom za rok jeli na strojích na Grossglockner? Zrovna jsem dočetl cestopis Na mopedu k beduínům…“ Těmi stroji myslel můj Stadion S11, svůj Stadion S22 a Milanův Mustang. Společně s Milanem jsme se tomu srdečně zasmáli a kontrovali otázkou: „Už jsi tam někdy byl, víš jaký je tam děsný stoupání? To Staďák nevyjede!“ Ale semínko bylo zaseto. O rok později, 5.7.2006 jsme všichni tři stáli na pomyslné startovní čáře s plně naloženými již výše zmíněnými „stroji“ s cílem pokořit Grossglockner.


1.den

 

Něco po deváté hodině dopolední jsem přijel na naše obvyklé startovní místo – před Milanův dům v Praze na Chodově. Tam už byli oba dva mí kamarádi z předešlých cest a ještě jeden, do té doby mě neznámý člověk s tříkolovým Velorexem. Prý jede s námi a jmenuje se Martin – aby se to nepletlo, říkejme mu třeba Martin3, podle 3 kol jeho motocyklu. Aby se necítil, že jede jen tak nalehko, tak jsme mu do tříkolky hned šoupli pár kilo zátěže v podobě jednoho rezervního motoru na Stadiona, jednoho motoru na Mustanga a stanu pro 4 pohublé osoby. Ještě startovní foto na naší webovou stránku a několik desítek drobných úkonů a v 11:15 vyrážíme směrem na Grossglockner Hochalpenstrasse. Naše sestava ještě není definitivní. Někde cestou by se k nám mělo přidat duo Michalů s dobovou Octavií combi a Erik vyrážející z Bratislavy na Pionýru.
Na malém stroji, i když je to „pohodlný a rychlý dopravní prostředek…“ se zas tak moc dlouho udržet v sedle prostě nedá, takže pravidelné a relativně časté zastávky jsou pro piloty těchto strojů životní nutností. Zastávky jsou v Benešově, kde tankujeme, nedaleko Votic obědváme, přímo ve Voticích se k nám na pár kilometrů přidává Martinův brácha na Péráku a v 16 hodin jsme u pumpy v Táboře, kde dostávám SMS od Michalů, že právě vyrážejí z Lovosic. Máme před nimi tedy značný náskok, ale přesto se nikde zbytečně dlouho nezdržujeme a snažíme se stále jet, i když se pomalu, ale jistě začíná dostavovat únava.

Nedaleko Soběslavi se zastavujeme u pomníku s parním válcem vyrobeným v ČKD v roce 1951.

 

V 18 hodin jsme už těsně u Českých Budějovic, kde mi má tělesná schránka dává bolestivě najevo, že se jí tahle jízda na „Kozím dechu“ vyloženě nelíbí. Brní mě ruce tak, jako bych je měl strčené až po lokty do mraveniště. Vzpomínám tu na cestopis Václava Potužníka „Deset HP pro Afriku“, kde autorovi podobným způsobem ochrnuly dva prsty u pravé ruky. Po dvaceti minutách naprosto zbytečných prostocviků usedám za řídítka Milanova Mustanga a tajně doufám, že jiný druh vibrací utiší mé mravenčení. Opravdu to pomohlo, ale po zbytek dnešní jízdy jsem měl docela nahnáno. Naštěstí se nic podobného za celou cestu už neopakovalo.

Za Budějovicemi jsme odbočili na Český Krumlov a podél Vltavy jsme nádhernou krajinou pokračovali až do Herbertova, kde jsme chtěli přenocovat. Už se pomalu stmívalo, když se objevila první technická závada letošní expedice. Můj Stadion přestal zcela svítit. Naštěstí to už do Herbertova nebylo moc daleko, takže jsem se opravou nezdržoval a jel dál. Jenže v Herbertově nám paní správcová místního kempu suše sdělila, že nikde v okolí už není jediný volný kemp, ten její nevyjímaje. Dobří lidé však ještě žijí a majitel hned prvního domu, který jsme tu zahlédli, nás s naprostou samozřejmostí nechal přespat u sebe na pozemku. V půl jedenácté dorazili po telefonické navigaci i Michalové s Octavií. Povečeřeli jsme něco z domácích zásob, sdělili si první dojmy z cesty a šli spát, abychom měli dost sil na zítřejší etapu. Dnes jsme ujeli přesně 200 kilometrů, porucha na strojích byla jedna.