|
Loni v létě pronesl Martin velmi vtipnou a přesto zásadní větu: „Co kdybychom za rok jeli na strojích na Grossglockner? Zrovna jsem dočetl cestopis Na mopedu k beduínům…“ Těmi stroji myslel můj Stadion S11, svůj Stadion S22 a Milanův Mustang. Společně s Milanem jsme se tomu srdečně zasmáli a kontrovali otázkou: „Už jsi tam někdy byl, víš jaký je tam děsný stoupání? To Staďák nevyjede!“ Ale semínko bylo zaseto. O rok později, 5.7.2006 jsme všichni tři stáli na pomyslné startovní čáře s plně naloženými již výše zmíněnými „stroji“ s cílem pokořit Grossglockner. 1.den
Něco
po deváté hodině dopolední jsem přijel na naše obvyklé startovní místo – před Milanův
dům v Praze na Chodově. Tam už byli oba dva mí kamarádi z předešlých
cest a ještě jeden, do té doby mě neznámý člověk s tříkolovým Velorexem.
Prý jede s námi a jmenuje se Martin – aby se to nepletlo, říkejme mu třeba
Martin3, podle 3 kol jeho motocyklu. Aby se necítil, že jede jen tak nalehko,
tak jsme mu do tříkolky hned šoupli pár kilo zátěže v podobě jednoho
rezervního motoru na Stadiona, jednoho motoru na Mustanga a stanu pro 4 pohublé
osoby. Ještě startovní foto na naší webovou stránku a několik desítek drobných
úkonů a v 11:15 vyrážíme směrem na Grossglockner Hochalpenstrasse.
Naše
sestava ještě není definitivní. Někde cestou by se k nám mělo přidat duo
Michalů s dobovou Octavií combi a Erik vyrážející z Bratislavy na
Pionýru.
|
Nedaleko Soběslavi se zastavujeme u pomníku s parním válcem vyrobeným v ČKD v roce 1951.
V 18 hodin jsme už těsně u Českých Budějovic, kde mi má tělesná schránka dává bolestivě najevo, že se jí tahle jízda na „Kozím dechu“ vyloženě nelíbí. Brní mě ruce tak, jako bych je měl strčené až po lokty do mraveniště. Vzpomínám tu na cestopis Václava Potužníka „Deset HP pro Afriku“, kde autorovi podobným způsobem ochrnuly dva prsty u pravé ruky. Po dvaceti minutách naprosto zbytečných prostocviků usedám za řídítka Milanova Mustanga a tajně doufám, že jiný druh vibrací utiší mé mravenčení. Opravdu to pomohlo, ale po zbytek dnešní jízdy jsem měl docela nahnáno. Naštěstí se nic podobného za celou cestu už neopakovalo. Za Budějovicemi jsme odbočili na Český Krumlov a podél Vltavy jsme nádhernou krajinou pokračovali až do Herbertova, kde jsme chtěli přenocovat. Už se pomalu stmívalo, když se objevila první technická závada letošní expedice. Můj Stadion přestal zcela svítit. Naštěstí to už do Herbertova nebylo moc daleko, takže jsem se opravou nezdržoval a jel dál. Jenže v Herbertově nám paní správcová místního kempu suše sdělila, že nikde v okolí už není jediný volný kemp, ten její nevyjímaje. Dobří lidé však ještě žijí a majitel hned prvního domu, který jsme tu zahlédli, nás s naprostou samozřejmostí nechal přespat u sebe na pozemku. V půl jedenácté dorazili po telefonické navigaci i Michalové s Octavií. Povečeřeli jsme něco z domácích zásob, sdělili si první dojmy z cesty a šli spát, abychom měli dost sil na zítřejší etapu. Dnes jsme ujeli přesně 200 kilometrů, porucha na strojích byla jedna.
|
